Toxická nálož z menzy
„No to si fakt děláš pr*el?!“ říkal jsem si pokaždé, když otylá pracovnice menzy prdla rezavou naběračkou směs rozvařené hnědé hmoty z něčeho (nechceš vědět) na dva ušmudlané kopečky rýže. „Čtyři pětky a můžeš si támhle natankovat přeslazený čaj.“ Ne, díky. Z téhle „vycpávačku břicha“ člověk dostane leda celulitidu na zadku či pneušu v pase, nikoliv chuť to spláchnout a jít žebrat o přídavek. „Sorry, tady už nejsi na střední,“ fuckuje tě – říkejme jí třeba paní Hrušková – a půl kila té hmoty ji spadne na podlahu, kde to vypálí díru do podlahy. Pokud vám to ještě nedošlo, tak razím názor, že menzy jsou zlo…
A nejen kvůli chuti…
Procházíš krámem a zjišťuješ, že plátek pěkný flákoty zase tolik nestojí, rýže je všude kotel a čaj, na čaj se můžeme… Tak tedy bereš balení masa – půl kila vepřového, ono se to nějak udá, osm balíků rýže – mám to na celý semestr a jsi happy jak Pharrell. Dovalíš to na privát, hůře na kolej. A je to opět v pytli.
Prásk tam olej, třicet korun, sůl, pepř, grilovací koření pro fajnovky. A okurka hadovka, protože jíst vitamíny se má, jen kdyby ten zahnívající okurek z Billy nestál osmnáct korun. Pamatuji si, jak jsme tudle dělal obyčejný boloňský špagety – super easy recept, zvládne i negramotná mamulka. Mleté maso – pohoda, cibule, špagety, česnek, rajské pyré – všechno máme. Portské víno. What? Nakonec stál oběd tři stovky a většinu portského mám už půl roku v ledničce.
Ani nápad upéct si doma pizzu z krabice někdy nemusí dobře dopadnout.
A co „spešl mňamky“?
Tak určitě. Přijde naše vysněné date na jídlo (dva v jednom, ukážeme charakter a nikdo po nás nebude chtít turistickou přirážku v knajpě), tak jí (mu) přece nehodíme ešus z menzy. Ony ani ty špagety s párkem nejsou žádné terno. Někde vydyndáme hrnce, pánve a další náčiní a uválíme sushi. To zvládne i chromá andulka, ale koho dnes ohromí kousek rýže s čerstvou rybou? Když zjistíte, že ještě nemáte v tašce ani blbých padesát gramů uzeného lososa a nákup byl dražší než cesta vlakem za maminkou na Jižní Moravu, začne vám v mozku cvakat kolečko o slevovém portále a akční ceně dvacet kousků za sto padesát kaček.
Měly to být luxusní špagety, výsledkem je hodina drhnutí hrnce.
Peču na to, jdu do restaurace
Vydrželi jste? Jsme u jádra pudla. V každém městě je restaurace, je jich často několik, kde vaří asi tak desetkrát lépe než v menze, není tam řada až na hlavní cestu a hlavně toho je hodně. A daň? Ano, stojí to dvakrát tolik než v menze. Jenže v té ceně máte nejen oběd, ale i večeři, když si zabalíte a vezmete s sebou přebytky.
Dále šetříte své tělo, pokud vyloženě nejíte v nějaké glutamátové práškovně, a taky spoříte čas. Ten můžete nejhůř investovat do googlení, kde vaří ještě lépe a levněji. Přestaňte věřit bludům, že menza je dotovaný ranec perfektního jídla pro studenty. Možná za totáče. A taky si přestaňte lhát, jak vám vaření doma šetří. Možná jen jestli jíte těstoviny s kečupem. Raději se pořádně najezte.
