Therése Rosier: „Od malička mne fascinovala ženská krása“

Kdo je Therése?

Mladá umělkyně žijící v Praze se nevěnuje pouze kresbě krásných žen, ale také mnoha dalším projektům, které ti mimo jiné představí v dnešním rozhovoru.

Umění je to, co mne naplňuje

Kdy jste v sobě objevila vášeň pro umění?

Během svýho života jsem ji vlastně objevila hned několikrát. Prvně zhruba někdy v předškolním věku. To jsem navštěvovala různé umělecké kroužky apod., hodně mě to bavilo. Časem se to nějak vytratilo, vášeň jsem znovuobjevila na sklonku základní školy, kdy jsem začínala přemýšlet co dál, samozřejmě jsem začla koketovat s myšlenkou jít studovat umění, nedlouho na to jsem měla svou první a nějaké další výstavy. Během studia se vášeň jako taková vytratila, dělala jsem sice svým způsobem to, co mě baví, na druhou stranu to ale bylo takové nucené, takže vlastně po dobu studií umění jsem pozastavila svou tvorbu a dělala jen to, co bylo třeba. Znovu jsem ji objevila zas po letech, kdy jsem už měla dostudováno, měla jsem s prominutím úplně debilní práci, díky které mi došlo, že umění je to, co mne naplňuje, uspokojuje a chci se tomu opět věnovat a to naplno. Od té doby mne to drží do teď a doufám, že to tak vydrží ještě hodně dlouho.

Máte vystudovanou uměleckou školu, jak vzpomínáte na svá studentská léta?

Na studentská léta vzpomínám docela ráda. Z počátku jsem nestudovala umění, k tomu jsem se dostala až po dvou letech studií na jiných školách. Naštěstí mě rodiče nikdy k ničemu nijak zvlášť nenutili, takže jsem ty dva roky proplula, získala nějaký ty zkušenosti a až pak se zapíchla na umělecké škole. Tam bylo studium opravdu o něčem jiném. Bylo to tam hodně uvolněné, tím, že jsem si prošla třeba gymplem a další školou, která byla v nárocích na studenta tvrdší, vážila jsem si tý neskutečný volnosti a štvalo mě, když si někdo začal stěžovat ve chvíli, kdy po něm profesoři něco chtěli – a že toho nebylo vůbec moc, tak desetina toho, co požadují na jiných školách. Kolikrát jsem ve škole nebyla x měsíců, po příchodu mě čekalo zjištění, že jsem nic moc nepropásla, i tak jsem všechno zvládala. Navíc se musím přiznat, že jsem byla jedním z těch bastardů, profesorských miláčků. Třídní paní profesorka mě měla ráda, protože jsem jako jedna z mála něco pořádně uměla, viděla ve mně talent, takže jsem měla jisté výhody a hýčkala si mě. Kolikrát jsem se mohla flákat na 150 % a nebyl z toho žádný postih. Profesorka věděla, že i kdybych za celý půl rok nesáhla na žádnou práci a dodělávala bych jí až noc před odevzdáním (což jsem taky praktikovala), tak to bude super. Na druhou stranu ale musím podotknout, že mi čas od času taky dala ceres, tak jako, aby se neřeklo. Ještě teď si na ní často vzpomenu, některé její rady jsou mi užitečný do teď.

Asi nejvíc, mě na škole bavila kresba figury, i když to zahrnovalo pozorování nahého svěšeného pana B., byl to můj oblíbenej předmět. Vždycky jsem to měla hned hotový, pár tahů pár čar, nashle a mohla jsem se jen tak poflakovat. S profesorem na figuru jsem to ale neměla nejjednodušší, jednou mě nachytal, jak vycházím v době výuky z toalet s chlapcem, se kterým jsem tou dobou chodila. Samozřejmě z toho byl trochu poprask, naštěstí se to ale nakonec nijak dál neřešilo, protože třídní za mě orodovala, tak se celá aférka rozplynula jak pára nad hrncem… až na konci roku, kdy jsem z jeho předmětu nebyla klasifikována. Hádám, že to byla taková jeho malá osobní pomsta a pro mě karmická facka. Užila jsem si tam spoustu pěkných chvilek, i když ta škola sama za sebe nestála za nic, protože se tam člověk pořádně nic moc nenaučil, alespoň mi z ní zůstalo x skvělých přátel, se kterými jsme v kontaktu do dnes.

Zastáváte názor, že by měl být člověk vyučen v oboru? Jak nahlížíte na malíře samouky?

Nemyslím si, že je to naprostá nutnost. Podle mě má umění od samouků velký kouzlo – samozřejmě tam musí být talent, to je jasná věc. Tím se dostáváme k tomu, že je podle mě mnohem důležitější to, zda má někdo přirozený talent, než zda má vystudovaný umění.

Mám ráda takový ten naivní styl umění, nebo čistě expresivní pojetí malby, která jde opravdu zevnitř a bourá veškerý hranice toho „jak se to správně má“.

Umělecká škola je dobrá berlička pro toho, kdo má talent. Může to člověka obohatit, nějak nasměrovat, získá tak určitý skills, který je pro někoho problém získat nějak jinde. Ale pokud to v člověku není, ani ta škola mu to nedá.

Tvrdá škola života

Prozraďte, jaký je život umělkyně?

No (smích). Nevím, zda teď potvrdím ty divoký vize, co si spousta lidí představí pod pojmem život umělce, anebo naopak vyvrátím nějakou všeobecnou romantickou představu o tom, jak je to skvělý být umělcem. Je to vlastně tak i tak. Za prvý bych ráda podotkla, že i přes všechna negativa jsem neskutečně ráda a vděčná, že dělám, to co mě baví a jakž takž se tím uživím. Aby tomu tak bylo, člověk musí dřít a taky mít štěstí.

Odjakživa jsem měla dost bohémský pohled na svět. Nikdy jsem neuznávala klasický hodnoty a nechápala klasický styl života a všechno s tím spojené, strašně mě to rozčilovalo a nebavilo. Určitě mě v tomhle ohledu dost zformoval můj první vážnej vztah – s dost šíleným, troufnu si říct až vyšinutým – umělcem. Bylo to hodně crazy, já byla mladý tele co sotva vyšlo základní školu, jemu táhlo na třicet, byl to fakt psychicky narušenej alkoholik. Pro mě docela tvrdá škola života, ale díky němu jsem se pořádně začala věnovat umění, díky němu jsem měla svojí první výstavu a několik následujících. Takže i přes nemalý sračky, kterýma jsem si díky němu prošla, jsem za vztah s ním vděčná.

Uplynulo několik let, já dostudovala uměleckou školu, prošla několika „obyčejnými“ pracemi, což mě psychicky tak zdeptalo, že jsem s tím prakticky ze dne na den sekla a řekla si, že se prostě chci živit malováním obrazů a to taky udělám, děkuju pěkně a na shledanou pracovní režime, pro tebe mě mamička neporodila. Netrvalo dlouho a začalo se mi dařit, získávala jsem víc a víc zakázek od kamarádů, kamarádů jejich kamarádů a tak dále a tak dále, více se prodávaly mé autorské práce. Nyní mám naštěstí spoustu i zahraničních zákazníků, což je jeden z aspektů, díky kterému se opravdu čistě uměním uživím. Sice je to s výdělky jako na houpačce, jednou člověk má dostatek na nezodpovědný rozhazování, po druhý zas nemá celý měsíc ani na chleba a neví, jestli to příští měsíc bude lepší, stejný nebo ještě horší. To k tomu ale tak nějak patří – což je velký upozornění pro každého, kdo by se chtěl uměním taky živit a myslí si, že je to jednoduchý jako facka. Tak to rozhodně není, je to neustálý stav nejistoty.

Můj „život umělce“ je plnej dekadentních výjevů, alkoholu, všemožných jiných rozjařovadel, divokých párty a podobně. To všechno bych asi raději detailněji nepopisovala, ale je to vyvážený i standartními záležitostmi, který obsahuje „život normálního jedince“.

Co vás ve vaši práci nejvíce ovlivnilo?

Ovlivnilo mne toho tolik, že těžko posoudit co mne ovlivnilo nejvíce. Jediná nejzásadnější věc se snad ani nedá určit.

Vaše tvorba je věnována především překrásným ženám a femme fatale, proč tomu tak je?
Protože jsem starej perverzák a mám prostě ráda hanbatý ženský! (Smích)

Ne, teď trochu vážně, od malička mne fascinovala ženská krása, bylo tomu asi kvůli tomu, že jsme doma často sledovali filmy pro pamětníky a mě fascinovala ženská krása té doby. Navíc – z estetického a uměleckého hlediska je podle mě ženské tělo prostě více líbivé. Navíc platí to, co jsem zmínila hned úvodem.

Jaké postavení zastává dle Vašeho mínění umělecká tvorba v Praze?

Řekla bych, že si tu nevedeme nijak zle, máme tu spoustu skvělých umělců, jen se člověk musí pohybovat v relativně úzké komunitě, aby se k tomu dostal blíže. Všeobecně je v ČR pořád docela špatná situace, co se týče ohledu na umělce, takže je podle mne pro obyčejného člověka složitější, aby se konfrontoval s tvorbou aktuálních kvalitních umělců, takže umělci stojí podle mě trochu v pozadí. Člověk to musí aktivně sledovat, pohybovat se v jistých subkulturách a kruzích. Což je škoda, protože je zde spousta skvělých umělců, kteří si zaslouží, aby se o nich veřejně více vědělo.

Emocionální a duševní očistec

Pocítila jste již někdy tvůrčí krizi? Máte na tyto neduhy nějaký osvědčený „lék“?

Tvůrčí krizí jsem prošla nejednou, je to jedna z věcí, která mne potkává dost pravidelně a často, tomu se jakkoli tvůrčí člověk prostě nevyhne. Jakmile člověk dělá sám za sebe, navíc něco tvůrčího, je to velký tlak na psychiku. To si vybírá svojí daň. Já se s krizema peru docela často, vždycky jsem za ně, ale ve svý podstatě ráda. Spoustu svých nejlepších obrazů jsem vytvořila těsně po překonání krize. Takže se opět potvrzuje, že všechno zlé je pro něco dobré. Hlavní je se nevzdávat. To je asi jediná má rada. Vyloženě lék na to nemám, neznám, není. Je to boj a každý se s tím musí porvat po svém. Mě často pomáhá vypadnout na čas z města, být mimo lidi, nic neřešit, nedělat nic, být jen sama pro sebe, pročistit si mysl. Emocionální a duševní očistec je hodně důležitej. Jindy zas potřebuju pauzu ale být hodně v kontaktu s lidma, trochu vypnout, bavit se s přáteli, užít si trochu toho života, čerpat nějakou tu inspiraci.

Na čem momentálně pracujete? Je možné Vaši tvorbu někdy zhlédnout?

Momentálně pracuji na několika věcech zároveň. Chystám se na trochu odlišný styl tvorby a to práci s velkoformátovými plátny. Dále právě v této chvíli pracuji na nové sérii obrazů pro La Femme – vernisáž při příležitosti této akce proběhne 12. září (více informací se objeví na mých stránkách), v průběhu večera proběhne i dražba nějakých mých děl, bude zde možnost shlédnout první z mých velkých pláten.
Snažím se i trochu více pohnout s projektem Core Girls, tento projekt sdružuje alternativní krásky, podporuje je v jejich umělecké a zájmové činnosti. Jsme zkrátka skupina žen se zálibou v alternativním modelingu, která se seznámila díky hudební scéně. Svou činností se snažíme podpořit další kreativní lidi, včetně těch z vlastních řad, z okruhu svých přátel ale samozřejmě i s širšího okruhu. Spolupracujeme s velkou škálou fotografů, nabízíme spolupráci kapelám, brandům a podobně. Taky nás čeká pořádání různých akcí pro veřejnost. Právě pracujeme na konceptu celého projektu, co s ním, co dál, co víc udělat pro to, abychom pořádně rozjely naší ideu. Zatím vše vypadá velice slibně, takže brzy se máte na co těšit! Chystáme oficiální webové stránky, taky nějaké ty kulturní akce, jak jsem již zmínila. Nadcházející bude pravděpodobně již tento podzim. Pro více můžou zájemci sledovat naší FB fan page, kde se to brzo taky více rozhýbe, a kde se o projektu můžou dozvědět něco více.

Momentálně mám výstavu v Praze, ve Večerní Kavárně Souterrain. Výstava potrvá do září, je prodejní a mimo mých prací zde můžete vidět i plátna mé kamarádky Eva Chawwá, se kterou jsem vystudovala uměleckou školu.

Mimo jiné jste spoluzakladatelkou projektu La femme, můžete jej našim čtenářům krátce představit?

Jak je zjevné, ženy jsou pro mne múzami. Celý projekt je taková oslava ženství. Je to propojení takové řekněme až obsese vintage stylem, ženské krásy a umění. Já osobně se vyžívám v tomto stylu, v krášlení se a předvádění ženství jakožto chodicího živého uměleckého díla. Toto lidem chceme představit prostřednictvím La Femme projektu. Každá žena je krásná, když se tak cítí. My chceme všem ženám, které mají podobnou nebo stejnou vášeň pro styl jako my, přiblížit to, jak mohou rozkvést tak, aby se sebou byly spokojenější – mnohé z nich mají oblibu vintage / alternativního stylu, ale nevědí jak na to. Na našich stránkách sdílíme různé inspirativní články, make-upové tutoriály, dáváme tipy na kosmetiku a kosmetické triky. Riwaa, korzetová a fashion designérka zase dává do placu svůj um, díky kterému se ženy mohou cítít lépe.

Každá pak může vypadat jako naše modelky, la femme múzy. Stačí se obléci do dráždivého, svůdného a elegantního hávu podvazků, korzetů, vytvořených rukou právě Riwy.

V rámci projektu pořádáme kulturní akce, na kterých můžete vidět módní přehlídku, výstavu mých obrazů, burleskní a jiná tematická vystoupení.