Práce pro každého. Zn. studenta
Začátkem léta se pravidelně roztrhne pytel s nabídkami brigád týkajících se různých (nejen) marketingových průzkumů. Pracující cílovkou jsou samozřejmě studenti, kteří nemají nic lepšího na práci, než být celým den normálně vydělávajícím „dospělým“ osinou v zadku… Osobně mám rád výzvy, takže jsem zareagoval nedávno na jeden takový inzerát, nejen abych vyplnil pár dní mezi zkouškami, ale taky abych mohl přinést svědectví námezdního lovce pikantních informací.
Osobní předpoklady dozajista mám, jakožto vystudovaný rádoby novinář komunikuji s lidmi často a o věcech, které jim z tváří nevyčtete. To jsem si říkal. Realita je trochu jinde. Na takové brigádě vám nepomůže nic, možná jen čtyřky prsa, dámy prominou. Hlavní co je třeba, je moře, no, oceán železné vůle.
Dobrý den, měl bych na Vás…
Zakázka byla poměrně jednoduchá. Zajistit předem daný počet dotazníků řidičů aut vybraných značek na čtyřech vytypovaných místech. To poslední je důležité, to ostatní ani tak ne a jistě pochopíte, že nemohu z obchodního hlediska hovořit o všech specificích výzkumu. Každopádně slíbená odměna byla velmi vysoká – asi tak třikrát větší než na jiné obyčejné brigádě za kasou či v Mekáči.
Pracovní doba byla taktéž ideální, de facto zcela volná, jen jsem musel dodržet datum odevzdání. Díky bohu za chytrý telefon, který mi umožnil data sbírat rovnou do systému a nemusel jsem tak trapně listovat stránkami papíru. Výzkum jsem započal v pondělí s vědomím, že do středy to v pohodě stihnu. Celý natěšený jsem brzo ráno vyrazil na dálnici…
Kam mě nohy zanesou
Dostat se hromadnou dopravou na dálniční odpočívadlo není snadné. Ale byl to ještě med vedle toho, co mě zde čekalo. Vytipoval jsem si tohle místo jako první, neboť jsem předpokládal, že zde výzkum půjde pomalu. Ani jsem netušil, jak bolestivé to bude. Hodiny míjely a auta mě míjela také. Naštěstí, když už zde auto přesně té vybrané značky a modelu zastavilo, řidič byl až na jeden případ ochotný mi věnovat pár minut. Neboť na takovém kritickém místě, a to jsem v tu chvíli netušil, že jinde bude hůř, se každá promarněná šance mění v další hodinu nudného čekání navíc. Avšak za delší dopoledne jsem vzorek nasbíral a těšil jsem se na změnu lokality.
Cestu zpátky lesem do přilehlé vesničky, ze které odjížděla hromadná doprava, jsem si zkrátil rychlým během na vzdálenost jeden a půl kilometru. Vytrénován z maratonu to byl rozehřívací běh, natolik kvalitní, že jsem v závěru viděl jen zadek autobusu… Ještě teď děkuji slečně v malém koloniálu, že ochotně vypla stolní větrák a nechala mě si nabít telefon a ještě mi natočila velký kornout zmrzliny. Neboť kapacita mého telefonu se ukázala jako další řehole celého výzkumu. Pod prudkým světlem ubývala procenta rychleji než bílá místa na mém předloktí.
Popáleniny jak od moře
Teď si asi říkáte, co to plácám o předloktích. Další část výzkumu jsem věnoval už vnitřku Olomouce. Zde sběr dat probíhal ďábelskou rychlostí a já si brzy mohl jít domů vychutnat své spálené ruce a pandí líčení, které mi potvrdily, že kvalitní Ray Bany nepropouští k mé smůle ani trochu slunce a já vypadám jak debil. Další den jsem nastupoval skoro ještě za tmy v módu opečeného rajčete na benzínovou stanici, kde jsem očekával sběr rychlostí blesku.
No, kdyby Zeus vládl takovými blesky, tak na Olympu tak leda vytírá podlahu. Ten den jsem vyzkoušel více benzínek a došel jsem k jedinému zjištění – ačkoliv všichni nadávají na cenu benzínu, tankovat asi moc nepotřebují. Jinými slovy řečeno, na co ty auta jezdí, když na benzínkách je tak pusto? V půli dne jsem měl jen zlomek vzorku, má kůže se z medium rare měnila na well done a já začal litovat absence opalovacího krému, ačkoliv se jako pořádný chlap přece nebudu mazat něčím jiným než pivem. A taky se poprvé začala objevovat úskalí této brigády spojená s typickou českou povahou.
Satisfakce z pravého češství
I když mi díky bohu většina řidičů mile odpovídala a prakticky většinu času jen sedíte a chytáte bronz, má tento typ brigády jeden velký problém. Ani trochu vás to neuspokojuje. Ačkoliv si rád sáhnu na dno, zde nepřichází ta pravá satisfakce. Sice kvalitně odvádíte práci, ale dokud nemáte plný vzorek, nevyplavuje se vám žádná Flow řečeno terminologií motivace. Pořád si člověk říká: „Kolik mi zbývá? Jak dlouho budu ještě čekat? Odmítne mě další? Vybije se mi telefon?“ Permanentní stres je děsivý v tom, že neplyne z vaší chyby, ale pouze ze statistické náhody.
Pokud hodinu a půl nikoho neoslovíte, máte z toho nervy opravdu velmi na dranc. No a pak se konečně zvednete a slyšíte bolestivé: „Co chcete? Nemám zájem!“ Ne všichni, spíš je menšina takových, ale stačí jeden člověk, který na vás vzhlíží jako na tazatelský póvl, aby vás psychicky zdeptal na další tři hodiny. Může to být můj osobní zainteresovaný úzkoprsý pohled, do hlav těm lidem nevidím, ale někteří lidé by si mohli uvědomit, že to co děláte, je práce jako každá jiná. A jak jsem hovořil o tom českém národním přístupu. Občas jsem nabýval dojmu, že nejeden našinec by chtěl svět lepší – kvalitnější služby a levněji – ale jaksi čeká, že to spadne z nebe. Pokud někdo platí výzkum, nemalými částkami, jistě z toho bude mít prospěch, ale na druhou stranu tím zlepší i své služby pro nás. To samé novináři, které zajímají palčivé otázky a oni jediní mají jisté páky veřejného mínění, jak třeba ovlivnit politickou scénu. Nezájem je bohužel jediná cesta, lidi, jak se z toho nikdy nevyhrabat. A já si myslím, že takový slušný Angličan či Němec se sakra zajímá. O vše.
A jak to dopadlo?
To vás asi palčivě zajímá. No, mě taky, protože ještě nevím, kolik jsem vydělal. Ale výzkum jsem dokončil. Sice jsem si sběr musel prodloužit o půl dne, abych získal všechny vzorky, ale nešlo s tím přestat. Už jen proto, že za kompletní vyplnění všech dotazníků byla nemalá odměna navíc. Bohužel se asi nikdy nedozvím, nakolik má práce někomu pomohla. Byl jsem pouze kolečko ve velkém stroji, kolečko, které nejvíce drhne svými hranami o hladinu deprese. Chvíle jsem si říkal, jestli za třetinou částku není lepší vidět radost v dětských očích, když jim chystám Happy Meal.
