Místa válečných hrůz
Česká humanitární pracovnice a novinářka, Markéta Kutilová, strávila několik dní v destabilizované Sýrii. Se svou parťačkou Lenkou Klicperovou navštívily místa válečných hrůz, ze kterých dnes utíkají tisíce obyvatel. Jak se žije ve městech, které ještě donedávna ovládaly jednotky IS a proč se proti Syřanům vytváří v Evropě tolik předsudků?
Ruiny syrského Kobání
Markéto, vy jste se svou parťačkou Lenkou strávila několik dnů v Sýrii, která se zmítá ve válečných hrůzách a masakrech. Kdy se ve vás zrodila myšlenka odcestovat právě tam?
Letos na jaře, kdy bylo na IS dobyto město Kobani na severu Sýrie. Toto město se stalo symbolem války proti IS, neb je to 1. město, které se podařilo vyrvat ze spárů IS a teroristy porazit. Naším cílem tedy bylo Kobani. A také mapování boje proti IS. Dalším cílem bylo přinést info o tom, proč a jak lidé utíkají ze Sýrie.
Jak probíhala vaše příprava na cestu?
Byla dlouhá a složitá. Nic se nesmí podcenit, hlavně bezpečnostně. Nejdůležitější je fixer neboli náš průvodce a překladatel v jednom. Kdyby byl nespolehlivý, mohl by nás prodat IS. To trvalo dlouho, než jsme takového našli. Nakonec byl naším fixerem místní novinář, který byl spolehlivý, ale bál se jezdit na fronty.
Prvně jsem si myslel, že vám pobyt v Sýrii zprostředkovávaly různé tajné služby…
Haha…
Spoustu lidí vám před odletem docela nevybíravě nadávalo, že jdete tragédii naproti. Reagovala jste nějak na místy i vulgární vzkazy čtenářů?
Ne, my jsme si to občas pro pobavení otevřely a byl to úžasný zdroj zábavy. Třeba to, že jsme hnusný lesby, to baví. Ale to, že nám lidi, kteří nás neznají, přejí, aby nám uřízli hlavu, je trochu k pláči. Kde se to v lidech bere ta nenávist, netuším.
Tak jako tak ale vaše cesta značné bezpečnostní riziko pro stát znamenala.
Jely jsme tam s tím, že se vrátíme a udělaly pro to maximum. Jisté riziko, zejména únosu tam samozřejmě bylo, ale kde dnes není? Dnes vás můžou unést v Tunisku přímo z pláže…
Kam vedly první kroky českých reportérek, když se dostaly na území Sýrie?
Letěly jsme do iráckého Erbilu, a pak po zemi přes řeku Tigris do Sýrie. Nejdříve na ropná pole, kde se ropa těží ještě ropnými kladivy. Pak do centra syrského Kurdistánu města Kámišlí. To mají zčásti pod kontrolou Kurdové, kteří zde vyhlásili kvazistát Rojava. Část Kámišlí včetně letiště je pod kontrolou Asada.
Navštívily jste rozbombardované město Kobani, které se stalo jakýmsi symbolem syrské války.
Jeli jsme tam po zemi, cesta byla osvobozena teprve před dvěma měsíci, byly jsme tak první Češky, které se tam po dobytí Kobani dostalo. Je to město hrůzy, 80% v ruinách. Drážďany po 2. sv válce. Cena za porážku IS byla vysoká.
V Kobani dnes žije kolem čtyřiceti tisíc obyvatel. Když jsem na fotkách viděl ty ruiny, napadlo mne několik otázek. Jak tam ti lidé dnes žijí? Odkud berou jídlo? Kdo ho vyrábí? Jak se myjí? Odkud čerpají vodu?
Spadly všechny školy i 3 nemocnice. Jedna nemocnice funguje, je tam jeden doktor, nemají ani rentgen, ani laboratoř, je to vlastně ošetřovna. Jsou tam jen 4 humanitární organizace z Evropy, třeba Lékaři bez hranic. Jinak pomoc žádná, To nás šokovalo. Město je zaminované, 131 lidí už zemřelo a 75 přišlo o ruce, nohy včetně dětí. Lidi mají poznamenanou psychiku, užívají antidepresiva, prášky na spaní. A mají strach z dalšího útoku. Všichni mají doma kalašnikov. Žijí ve stanech, v ruinách, jak se dá, ale zima se blíží, to bude těžký. Jsou to hlavně zemědělci a jejich sady utrpěly velké škody. Elektřinu mají jen z naftových generátorů, vodu si musí kupovat. Vláda jim dává 2x měsíčně příděly potravin.
V Sýrii bojuje několik organizací. Kurdské milice YPG, Islámský stát, armáda Bašara Asada.
Celkem jsou jich desítky. Ale o to dnes už nejde, Sýrie je hřiště mocností – Rusko, Irán, Saudská Arábie, Turecko, USA – všichni tam mají svoje zájmy a podporují jiné skupiny.
Dá se o dnešní situaci v Sýrii hovořit jako o regulérní občanské válce?
Dnes už je to hra mocností o jejich vliv v regionu a kontrolu zdrojů.
Vy jste se setkala s příslušníky právě kurdských YPG. Kolik mají členů a jak dobře jsou vyzbrojení?
Počet nikdo neřekne, je to tajné, ale je to kolem 20 000. Vybavení je tragické. Staré. Nemají těžkou techniku. Způsob boje guerilový. Nikdo jim nepomáhá, zbraně si kupují sami. Rojava je napojena na PKK a je zde levicový režim, takže podpora ze světa veškerá žádná. Přesto dobyli na IS většinu území, kde žijí Kurdové. V Rojavě ale žijí i Arabové – 40 % a ti jsou také v YPG.
YPG mají také svoji ženskou odnož, o které jste mluvila s hlubokou úctou a respektem.
Čtyřicet procent z toho jsou ženy – milice YPJ. Jsou stejně dobré jako muži a mají respekt celé společnosti. Jsou to hlavně mladé holky bez rodiny. Úmrtnost je vysoká. IS bojovníci se bojí, aby je nezabily ženy, protože to pak nejsou do ráje, ale do pekla.
Příslušnice ženské kurdské jednotky YPJ
Vaše parťačka Lenka Klicperová uvedla, že Islámský stát by se dal vojensky porazit během týdne. Proč teda ještě pořád fungují?
To je názor Lenky. Ne můj. Porazit by se dal, ale podle mě to musí být kombinace pozemní i letecké operace a hlavně zastavení finančních toků, plus je porazit ideologicky.
Během svých přednášek jste také opakovaně upozorňovala, že IS disponuje obrovskými finančními prostředky.
Samozřejmě, vždyť kontrolují velké množství zdrojů ropy v Sýrii i Iráku. Odhaduje se, že denně mají 1,5 mil USD z jejího prodeje. Kupují to od nich válečné mafie, velká část této ropy končí v Turecku, něco od nich kupuje Asadův režim, něco končí v Jordánsku či iráckém Kurdistánu.
Samozřejmě za mnohem nižší cenu, než je cena na světových trzích. Takže to mnoha aktérům vyhovuje. Na území IS žije také 6 mil civilistů a to je také zdroj příjmů – musí platit daně. Poplatky IS vybírá za spoustu věci – a také vybírá clo za vše, co se tam doveze. Příjmy mají zatím velké, i proto si můžou dovolit bojovníky štědře platit.
Protiislámští bojovníci se brání pomocí starých a nespolehlivých zbraní
V jejich řadách působí také tisíce zahraničních žoldáků. Jak se vlastně člověk dejme tomu z Anglie dostane někde do jejich táboru? Nerozumím tomu po té technické stránce.
Dříve proudily tisíce přes Turecko, dnes Turci hlídají hranice daleko víc. Ale o to víc zde fungují převaděči. Letíte do Istanbulu, pak jedete ke hranicím Sýrie a tam už jsou tzv. oneway gate – prostě vás tam za cca 300 USD někdo dostane ilegálně.
Před několika dny zahájilo ruské letectvo bombardování pozic IS, ale vzápětí ruský prezident Putin prohlásil, že útoky nemíří jen na body Islámské státu.
No tak samozřejmě, Rusko dlouho už podporuje Asada a tak musí zničit všechny jeho nepřátele, ne jen IS.
Hrozí podle vás v Sýrii ozbrojený konflikt mezi USA a Ruskem?
Nějaké vyostření nastat může, ale dokud je prezident Obama, který razí politiku nejlepší je nedělat nic, tak bych se toho nebála. USA si teď budou v regionu hledat nové spojence – mluví se právě o Kurdech.
Jak dnes vypadá situace v hlavním městě, Damašku?
Neumím odpovědět.
Bohužel může brzy dojít k totálnímu zhroucení už tak destabilizované země. Co tohle bude znamenat pro svět?
Ale on už dnes de facto neexistuje. A už nikdy Sýrie nebude jako dřív. Ideálně zde vznikne nějaké federace. Otázka je, co s IS, ty asi nikdo k jednacímu stolu nepřizve.
Pozice Syřanů je dnes neuvěřitelně složitá. Ze země je vyhnala válka, v Evropě je skoro nikdo nevítá.
A hlavně nemají naději do budoucna. Zatím je vítá Německo, ale jen do té doby, než zaplní pracovní poptávku, pak už to nebude tak horké.
Proč se proti Syřanům vytváří tolik předsudků?
Bohužel mnoho lidí ani média dnes nerozlišují válečné uprchlíky a ekonomické migranty. Také se zapomíná rozlišovat, že zde jsou dvě uprchlické vlny. První je balkánská stezka, tam je 80 % Syřanů a druhá směřuje z rozpadnuté Libye do Itálie. Tam jsou z 80 % ekon. migranti – mladí muži ze zemí zejména západní Afriky. Je chyba EU, že nenašla systém, jak tyto lidi vracet rychle zpět do svých bezpečných zemí původu. Evropa si musí vybírat, ale naší povinností pomáhat těm, co jsou před válkou. Nemůžeme je poslat zpět do Sýrie – to je jedno velké bojiště.
Právě Afrika je vaší další cílovou stanicí. Můžete čtenářům prozradit, kde a proč jedete?
Chystáme se s kolegyněmi z Femisphery do Kamerunu, natáčet ženu, která bojuje proti tradici žehlení prsou.
