Kdo je Lukáš Matějček?
Lukáš patří k nejmladším českým cestovatelům. Původní nápad vydat se s kamarádem do Maroka ztroskotal, tak se rozhodl stopovat po Íránu. Dobrodružné výpravy ho uchvátily natolik, že o rok později už vyučoval děti v nepálské základní škole. Strávil také několik měsíců v exotické Indii. A to všechno sám. Na svoji vlastní pěst. Dneska připravuje dokumentární film, píše knihu a brzy bude zase tisíce kilometrů od domova.
Lesní bojovky
V osmnácti letech ses vydal na svoji první cestu, stopem do Íránu. Jak se na takový na první pohled docela bláznivý nápad dívali doma?
Já je na to připravoval už rok dopředu. Prvně jsem strašil, že se s kamarádem Danym vydáme do Maroka. Pak jsme se přesaltovali na sever a představa sobů a losů se rodičům zamlouvala mnohem víc. Následně nás ale touha zavedla směr východ, což už ale neunesl kamarádův otec a cestu mu zakázal. Zůstal jsem v tom tedy sám, měsíc před odjezdem a to samozřejmě strachu rodičů velmi přidalo.
Kde se v tobě vlastně zrodila myšlenka k tomuto dobrodružnému cestování?
Jsem dobrodružná povaha, takže touha po dobrodružství je pro mě v tomto zásadní. Jako malý kluk jsem miloval „lesní bojovky“. Na střední to vzrostlo k cíli stát se vojákem či policistou. Pak jsem ale začal trochu víc cestovat a zapadlo to do těch nejideálnějších kolejí.
Proč ses rozhodl poprvé právě pro Írán?
Jak už jsem říkal. Prvně jsme měli s Danym plány úplně jiné. Pořád jsme chtěli stopovat, ale drželi jsme se při zemi. Pak nás ale napadlo, proč to nehecnout tam, kde téměř celé naše okolí tvrdí, že to nejde. Navíc, Danyho učitel byl v Íránu asi 4 roky před námi a dokázal nám, že se opravdu není čeho bát. Takže, netvrdím, že byl Írán odjakživa můj sen. Nebyl, byl to hec a snem bylo ten hec zvládnout.
V Íránu potkal laskavé a milé lidi, nebyla však ani nouze o nebezpečné okamžiky
Jak probíhala tvoje příprava na cestu a odkud jsi čerpal informace pro takovou výpravu? Já totiž v osmnácti sotva věděl, jak si zařídit internetové bankovnictví, natož někde stopovat tisíce kilometrů…
Já se netajím tím, že se na své cesty téměř nepřipravuji. Je to možná tím, že když zrovna necestuji, mám tolik jiných aktivit, že vysedávat na netu a hltat kde jaké články, prostě nemám kdy. Rozhodně netvrdím, že příprava je něco, co neschvaluji. To ani náhodou. Můžete být díky tomu připraveni na kde jakou zajímavost, která by vám bez předchozího prostudování nejspíš unikla. Člověk tak ale přijde o to pravé dobrodružství, které já osobně vyhledávám. Zpětně vždy ocením způsob „hození do vody a plav“.
Ale určitě jsem do Íránu nevyjel úplně dutý. Tím, jak jsme se s Danym těšili, jsme téměř rok plánovali. Jistě, první plány byly do Maroka, pak na Skandinávii, což by se zdálo jako měsíce práce nazmar, když jsme to pak nepodnikli. Mezi plány však byly i užitečné rady pro stopování, které se mi ve výsledku dost hodily. Tím chci říct, že téměř celý třeťák jsme vysedávali na netu a „učili“ se, jak stopovat. Realita mě pak však naučila mnohem víc.
Zažil jsi po cestě do Íránu skutečně nebezpečné okamžiky, kdy ses snad musel bát o život?
Ano, jednou určitě, možná i dvakrát. První takový okamžik byl pár kilometrů před íránskými hranicemi, kdy jsem byl nucen z důvodu deště přespat v kamiónu s řidičem, který už měsíc neviděl svou ženu a sexuálními „narážkami“ si chtěl zpříjemnit noc semnou. Leželi jsme totiž na malém lehátku v řidičově kabině hned za sedadly a prostor tam byl tak malý, že jeho dotyky na má stehna, byly víc než časté. Pak jsem ale usnul, takže jestli k něčemu došlo? No já doufám, že ne. (smích)
Druhou věcí bylo to, že mě hned po dvanácti hodinách Íránu okradl taxikář o téměř všechny věci. Následně mě pak za polonahé fotky slečen v mobilu zavřeli policisté na dalšího půl dne do cely, kde jsem si opravdu myslel, že se už nikdy domů nepodívám a že budu rád, když dožiju v Íránu.
Co tě na této zemi nejvíce zaujalo?
Její rozmanitost a obyvatelé. Tím, že je ta země dvakrát větší než Turecko si zde můžeš užít poušť, džungli, moře, hory. Všude natrefíš na velmi milé a laskavé lidi, kteří tě mnohdy prosí, abys jim dopřál tu čest, že tě můžou nějaký čas hostit. Jasně, je to z velké části dáno tím, že jsi „bílý“ ze západu, ale i tak, je to něco neobvyklého.
Jaký dojem na tobě zanechali prostí Íránci?
Jak už jsem říkal, vskutku ten nejlepší. Turismus tam není v takové míře, jako například v Indii, takže za jejich laskavostí nemusíš hledat záminku pro peněžitou odměnu.
Nedávno jsem se dočetl, že jednou z mála a hlavních zálib teheránské mládeže je jezdit pořád dokola v autě po městě. Zažil jsi jejich netradiční koníček na vlastní kůži?
V Teheránu jsem byl jen pár dní, takže konkrétně tohle jsem nezažil. Svezl jsem se ale na jedné rychlé motorce, s mladíkem, to mě ale vezl k sobě domů na oběd.
Teherán patří k městům s největší koncentrací smogu na světě. Ty zase bydlíš v Ostravě, městu s nejhorším vzduchem v Česku. Uměl bys tyhle dvě skutečnosti porovnat?
Porovnat asi ne. Tím, že jsem se v Ostravě narodil, beru zdejší vzduch jako „normální“. Nějakou změnu pocítím obvykle jen v zimních měsících.
Do Teheránu jsem přijížděl s tím, že jsem si byl vědom toho, že to tam není úplně košer. Ale za ty tři dny mi to tam přišlo jako u mě doma v Ostravě. Rozhodně bych to tam nazval jako zeleným ekologickým místem oproti hlavnímu městu Nepálu, Káthmándú. Ale to už jsme v úplně jiné stupnici, kde se, oproti Káthmándú, musí Teherán pohybovat v zelených hodnotách.
Krátká návštěva Ukrajiny a hurá do Asie
Tvoje další půlroční cesta tě zavedla do Asie ještě dál. Konkrétně do Nepálu a Indie…
Ano. Opět tyto země nepatřily do „snového seznamu“ zemí, které chci kdy navštívit. Snem se pak stal celý koncept cesty, který jsem si vymyslil.
Mezitím ses však ještě rozhodl pro krátkou návštěvu Ukrajiny…
To souhlasí. Byl to takový výlet, který vděčí za realizaci právě tomu, že jsem stopování do Íránu veřejně publikoval. Díky tomu, se mi ozval autor projektu Mária & Mária a nabídl mi možnost účasti na humanitární pomoci obyvatelům romské Svaljavské osady na Zakarpatské Ukrajině. Tak jsem vzal kameru a foťák a na pár dnů vyrazil spolu s dalšími dobrovolníky za humna, kde je svět naprosto odlišný od toho „našeho“.
Povinná školní docházka v Nepálu je spíše utopie
V Nepálu jsi několik týdnů vyučoval na základní škole. Kde ses k takové příležitosti dostal?
Rovněž tomuto vděčím prezentaci íránského dobrodružství, jelikož mé počínání sledoval i ředitel jednoho gymnázia v Čechách, který se domníval, že by to pro mě bylo to pravé. No a díky přátelským kontaktům s nepálskou neziskovou organizací Himalaya Helping Hands mi pomohl domluvit tuto dobrovolničinu.
Když se zpětně na své působení v nepálské škole díváš, myslíš si, že dětem ty tři měsíce strávené s tebou něco daly?
Víš, k tomu ti asi povím jen malou „storku“. Šel jsem po vyučování polem na pokoj, když v tom jsem v dálce viděl malého kluka s kozou, jak na mě mává. Zamával jsem tedy také a začal se usmívat. Jak jsem se pak trošku přiblížil, slyšel jsem jeho volání: „Ahój, príteli! Jak se máš? Měj krasny dén!“
Anglicky uměli ve třinácti stejně jak u nás maturanti a tak jsem jim vyprávěl o Evropě, o Česku, jak to u nás chodí v normálním životě. Vyprávěl jsem jim o věcech, které v učebnicích nenajdou, a přesto jim to zpříjemní den a uvolní jejich myšlenky někam jinam od těžkých domácích prací, které je po a před školou vždy čekají.
A naopak, co dal ten čas s dětmi tobě?
Rozhodně mi to pomohlo ujasnit si, jak moc jsem vděčný za to, že jsem se narodil právě v ČR u své rodiny. Také jsem zjistil, že ač jsou ty děti zvyklé useknout hlavu koze, nebo naporcovat slepici, jsou v podstatě stejné, jako všude jinde na světě. Chtějí mít pozornost, být obdivované, mít krásné věci a chlubit se jimi svým kamarádům. Také jsem si tam začal zvykat na samotu, kterou jsem dokonale přijmul později v Indii.
Jak vlastně v Nepálu funguje systém školství? Děti si odchodí povinnou školní docházku a pak?
Dle mého je něco, jako řádná povinná školní docházka v Nepálu spíš utopie. Já si nejsem jistý, ale jen opravdu možná je zakořeněna v zákoně, ale rozhodně není v praxi reálné, aby se dostalo každému dítku řádného základního vzdělání. Tak jako v Indii i v Nepálu fungují kasty a ty z velké části rozhodují, zda se dítě naučí číst a psát, zda se stane doktorem nebo zda stráví celý život ve své vesnici jako pomocná síla v pouliční „restauraci“.
Ovšem, když má dítě to štěstí, že vychodí deset základních tříd, jde okolo šestnáctého roku věku po vykonání závěrečné zkoušky na „střední“, ze které pak může i na univerzitu. Je to tam však v detailech trochu jiné, než jsme zvyklí z Evropy, protože učitelem je třeba i člověk, který je jen absolventem střední školy.
Jaký jsi měl dojem z hlavního města Káthmándú?
Jak už jsem naznačil dříve, ovzduší je tam opravdu tragické. A to i v horkých měsících. Vzduch tam jde skutečně vidět a stačí pár dnů na rušné silnici města, třeba i pouhé dvě hodiny denně a následující dny vás uhrane bolest hlavy a střevní potíže. O rozbořených budovách, cestách, ulicích a odpadků všude kolem ani nemluvě. Teď si k tomu přidej zkázy po zemětřesení, které před rokem Nepál zasáhlo a máš z toho jedno z nejškaredších měst světa. Já tam však byl čtvrt roku a tím, že jsem si tam udělal opravdu spoustu přátel, které teď beru jako rodinu, je mi Káthmándú domovem. Ano, je to o lidech.
Nástrahy v Indii? Kdeže!
Z Nepálu ses potom vydal na další tříměsíční pouť po jižní a západní Indii…
Ano, koncept celého projektu / cesty jsem si rozvrhnul na půl roku, z čehož byly tři měsíce v Nepálu a další tři v Indii.
Jaké jsou největší nástrahy pro samotného cestovatele, který se takhle vydá na vlastní pěst poznávat krásy Indie?
Nástrahy? V Indii? Ale kdeže. (smích) No, to se snad ani nedá takhle říct. Jde o to mít oči na stopkách a být mnohdy asertivní. Nenechat si dělat na hlavu a počítat s tím, že v Indii, jak s oblibou všichni Indové říkají, není nic nemožné. Rozhodně to není země pro slabé povahy. Ty se buď onou zkušeností zocelí, ale větší pravděpodobnost je, že je to semele. Člověk tu musí být naprosto otevřený. Přijmout nepříjemnosti a nechat je odejít. Postupně to člověka vytvaruje do finální podoby a ve výsledku je jiný, než kdy dříve.
Indie je země, kde jsou denně páchány na ženách brutální sexuální útoky a další formy násilí. Setkal ses ty sám s podobným jevem?
Ne, absolutně vůbec. Ani z doslechu, ani z médií, ani z vlastní zkušenosti. Tím ti to rozhodně neberu, je to možné, ale já s tím nemám pra žádnou zkušenost.
Jaký nejhezčí zážitek sis z Indie odvezl?
Rozhodně jedny z nejlepších zážitků se mi udály při výletech na skútrech, nebo při procházkách čajovými plantážemi na jihu Indie. Byl jsem v Indii docela dlouhou dobu, takže je toho rozhodně víc, ale tyto patří k těm nej.
Vietnamem si chce splnit další životní sen
Ty jsi poznal během svého cestování samozřejmě mnoho odlišných kultur. Ať už tu íránskou, nepálskou, indickou. Která ti byla nejbližší?
Nepálská. Nevím, jestli je to tím, že jsem tam navázal takové vztahy, že můžu říct, že tam mám druhou rodinu, ale celkově mně to tam sedělo zatím nejvíc.
A stejně tak otevřeme gastronomické okénko. Kde ti během cestování nejvíce chutnalo?
V jižní Indii. Ať už vegetariánská nebo masová strava, vše bylo delikátní. Nejméně mi chutnalo v Nepálu. Super to bylo taky v Íránu.
Ze svých cest sis taky začal dělat zápisky. Můžou se tak tvoji fanoušci těšit i na knihu?
Ano, to je jeden z mých největších cílů, které si splním. Momentálně pracuji na dokumentárním filmu, který snad stihnu dodělat do další cesty. V myšlenkách o knize se stále přu sám se sebou, jakým stylem bude vedena, zda spojit obě předchozí cesty s cestou budoucí do jednoho svazku, nebo to pojmout čistě jako knihu z Nepálu a Indie, nevím. Ale to se vystříbří.
Jak jsi spokojený s počtem návštěvníků na svých přednáškách?
Spokojeností bych to nenazval, protože když je jednou člověk spokojený, přestává růst. Takže to nazývám tak, že jsem za to šťastný. Je to skvělé. Když porovnám návštěvnost před rokem s přednáškami z íránské cesty s návštěvností teď, je tam stoprocentní nárůst, což je sympatické.
Ty však zase doma moc dlouho nepobudeš. Mohl bys prozradit, proč a pro kterou zemi ses rozhodl teď?
Jde vidět, že sis o mě opravdu zjistil, co se dalo. (smích) Rozhodl jsem se pro Vietnam. A to z jediného důvodu. Protože konečně, Vietnam je mým snem už dlouho a tamní příroda mě láká nejen pro fotografování, které patří k mým cestám víc než cokoliv jiného, ale prostě proto, že to tam chci zažít na vlastní kůži. Po Vietnamu bych rád tak nějak přerušil to své asijské putování a směřoval trochu jiným směrem.
