Co ty tady vůbec chceš?
Letošní prázdniny prožívám nejen velmi pracovně, ale hlavně experimentálně. Možná jste četli moji odyseu na stavbu (či tak hned teď učiníte) a motivech, které mě donutily jít si sáhnout až na samotné dno pomyslných „tohle fakt dělat nebudu“ brigád. Nejsem na brigádě poprvé, už jsem zkusil řádově na dvě desítky různých přivýdělků, včetně sedmi týdnů v zahraničí.
A ačkoliv se měnil typ práce, platové podmínky a fyzická či psychická zátěž (ta psychická je vždy horší, tomu věřte), jedno zůstalo vždy stejné – umíněná nadřazenost řadových pracovníků a rádoby šéfů, kteří vám dávají najevo, jaký jste naprostý zaměstnanecký póvl. Nechci, aby to vyznělo jako pouhý výkřik do tmy uplakaného rádoby řemeslníka. Stěžovat si je vlastnost lidská, pro nás Čechy pak naprosto vrozená. Ale je dobré se nad tím zamyslet. A co víc, načerpat z daných situací něco nového, co nás osobně posune v budoucí kariéře.
Kde není budoucnost, chybí radost
„Tak ty jsi ten brigádník? Na, dělej tohle, do toho se nikomu nechce.“ Ať přijdete do jakékoliv firmy či profese, všude platí, že čím níže jste v hierarchii, tím více budete makat. Toho si ostatně už dávno všiml Karl Marx a i přes jeho úpornou snahu zkomunizovat celý svět neprosadil de facto žádnou změnu. A jsou potom dvě skupiny lidí – první přesto pořád brečí, že by se s tím mělo něco dělat, druhá, do které se řadím, jde a něco s tím pro sebe udělá. Jestli chci mít lepší práci a vydělávat více, musím něco nabídnout a pracovat na sobě, nečekat, že mi svět vyjde naproti. Ale o tomhle tento text není.
Je o lidské vlastnosti povyšovat se nad druhé. Jako brigádník jste pro všechny ostatní zaměstnance jen levná pracovní síla, nezkušený a zatím pořádně nevzdělaný studentík, který si nezaslouží respekt. Jste na tom ještě hůře než stážista, protože ten se alespoň dočká soucitu, neboť „pracuje“ zadarmo. Kdo z vás si neznechutil drtivou většinu brigád, na které byl a nemohl se dočkat, až skončí? V řadě případů to bylo kvůli blbé a nudné práci, ale velký podíl měl bezpochyby i povýšený kolektiv. Proč jsou lidé takoví, začalo mi na poslední brigádě vrtat hlavou. A odpověď je prostá. Pesimistická budoucnost.
Uzavřený kruh
Jako brigádník makáte za pár korun a práce je příšerná. Do toho vás buzerují řadoví zaměstnanci, kteří berou jen o pár korun víc plus stravenky. Vaše vyhlídka je, že po pár týdnech si koupíte nový notebook a budete se těšit do školy, která vám zaručí, že se na takové místo nebudete muset po pár semestrech vracet. Oni už tuhle možnost vzdali. Nad nimi jsou další šéfové, kteří berou dvakrát tolik, plus mají služební auto. Vy jste pro ně zpestření monotónní práce, možnost, jak si ušetřit fušku, kterou delegují na vás, jediná chvíle, kdy vedení nedupe jenom je, ale oni sami si mohou na někoho došlápnout. Vy možná zažíváte peklo několik týdnů, ale oni pracují celý život s vidinou toho, že někdo přijde a připomene jim, jak nahraditelné nuly u pásu jsou. Je potom vše jejich chyba? Ano, taky, ale problém se táhne jak žvýkací bonbon výš a výš.
Čím začínáš, tím i končíš
Ačkoliv bych teď našel i brigádu, která odpovídá mému oborovému bakalářskému vzdělání, schválně jsem šel mezi obyčejný lid, kde je i maturita zlatým grálem. Člověk si totiž uvědomí jedno. Za pár let budu třeba jim podobným dělat šéfa, klidně i ve svém byznyse, protože na podnikání nepotřebuje člověk kapitál či zkušenosti, postačí nápad a pořádná porce odvahy. A dejme tomu, že najednou budu šéfovat lidem, kteří mi dělali z brigády peklo, jen proto, že jsem měl možnost studovat, využil ji a teď mi mou práci zajistil titul před jménem.
Jak se zachová většina z nás? Vzpomene si, jak byl k nim svět krutý, zopakuje stejnou chybu a budu na své zaměstnance jako pes. A za uspokojení svého ega získáme další dominovanou řadu, která nebude nenávidět svou práci a z brigádníků vychovávat další neloajální pracanty, kteří se nebudou chtít už vracet. Ale druhá cesta je lepší, tu, kterou by se měl vydat každý student, jež do budoucna bude hledat uplatnění a pomáhat budovat svět. I lidé pod námi si zaslouží respekt, který předají dál, stejně tak si zaslouží odpustit své chování, které plyne jen z obdobného nerespektování z ještě vyšších židlí. Změna nikdy nepřichází zdola, naopak ze spodních patek přichází jen nářek, vztek a zklamání. Naopak ti nahoře by se měli zamyslet nad tím, jak jednají. Až jednou budete nahoře, zapomeňte na to, jak nespravedlivě se k vám svět choval a netlačte ten balvan nasranosti dál. Jen tak půjdou jednou vaše děti zakoušet na brigádu a budou mít z práce radost.
