Má za sebou dlouhou cestu mediálně-politickým spektrem. Od prosince roku 2013 působí v roli tiskového mluvčí prezidenta republiky. Jiří Ovčáček prozrazuje, jak vypadá jeho typický pracovní den a proč se často pouští do diskuzí na Facebooku. Dozvíte se také, kdo nedávno ze zahraničních politiků Jiřího Ovčáčka mimořádně zaujal, nebo ke kterým osobnostem z minulosti vzhlíží.
Pane Ovčáčku, sledoval jste politické dění už jako žák na základní škole?
Sledoval, protože bylo co sledovat. Na základní škole jsem zažil perestrojku, pád totalitního režimu v roce 1989 i rozdělení Československa.
Od prosince 2013 působíte jako tiskový mluvčí prezidenta republiky. Vzpomínáte si ještě na první den v této pozici?
Byla to neděle, ale v mém případě nikoliv volný den, protože mi začali volat první novináři. Na onu neděli jsem se ale těšil jako na začátek nové životní výzvy.
Máte za sebou dlouhou cestu jak politickým, tak mediálním spektrem. Myslíte, že je pro vás právě funkce tiskového mluvčího prezidenta republiky strop dosavadní kariéry, nebo máte ještě vyšší ambice?
Mou přetrvávající ambicí je vykonávat funkci tiskového mluvčího ku spokojenosti pana prezidenta. Je pro mne velkou ctí pro pana prezidenta pracovat a nesmírně si vážím toho, že mne před dvěma lety pan prezident s touto nabídkou oslovil.
Jak vypadá váš typický pracovní den? Rozumím, že ve dvě odpoledne vám „směna“ zřejmě nekončí…
Pokud nejsem na zahraniční nebo krajské cestě, začíná můj pracovní den v osm hodin ráno a většinou končí v osm hodin večer. Během dne absolvuji po boku pana prezidenta celou řadu akcí, odpovídám na dotazy novinářů, ale i občanů, odepisuji na dopisy, e-maily, spravuji sociální sítě, chystám mediální aktivity….
Tato funkce požaduje skvělé a neoblomné argumentační dovednosti. Prozradíte, zda-li k tomuto existuje vůbec nějaký recept?
Klíčová je podrobná znalost názorů pana prezidenta, kdy je třeba sledovat veškerá vyjádření, podrobná znalost mediálního prostředí a určitý nadhled a vhled do blízké budoucnosti. V takovém případě můžete směle čelit jakýmkoliv dotazům.
Kolik světových jazyků ovládáte?
Hovořím anglicky, ale ještě na sobě musím pracovat. Dorozumím se i rusky. Pro zajímavost, na gymnáziu jsem měl latinu, ale její znalost je už jen matnou vzpomínkou.
Víte, že ani nemám představu, kolik musí tiskový mluvčí prezidenta vyřídit každý den telefonů?
Vždy záleží na aktuálním dění v naší zemi nebo v zahraničí. Někdy jsou to desítky telefonních hovorů, někdy, vesměs o víkendech, je těchto hovorů jen pár.
V rámci své profese se dostáváte možná denně do zátěžových situací. Jak může vlastně jedinec takový častý nával na psychiku zdravě zvládat?
Pokud vás zátěžové situace posilují, netřeba se ničeho obávat. Naopak, nemám rád dny, kdy se nic neděje. Naštěstí je jich jako šafránu.
Několikrát jsem si všiml, že se pouštíte do internetových diskuzí například na Facebooku. Promiňte mi to, ale je tato aktivita hodná funkce tiskového mluvčího prezidenta republiky?
Zastávám názor, že by tiskový mluvčí přímo zvoleného prezidenta republiky neměl být němou barikádou, proto s lidmi komunikuji i prostřednictvím sociálních sítí.
V podobné profesi se člověk potýká s častou kritikou a místy i vulgárními útoky na svoji osobu…
Nad kritikou se vždy zamyslím, útoky jsou vizitkou těch, kteří je provádějí.
Během svého politického působení jste se setkal s celou řadou významných zahraničních činitelů. Který z nich Vám utkvěl ať už pozitivně, či negativně, v paměti nejvíce?
Budu teď hovořit o čerstvé zkušenosti. Mimořádně pozitivně mě překvapil nový polský prezident Andrzej Duda. S panem prezidentem se setkal nedávno v Maďarsku po jednání Visegrádské čtyřky. A bylo to mimořádně přátelské jednání, kdy panovala mimořádná názorová shoda.
Máte ve světě svůj politický vzor?
Dnešní svět příliš mnoho vzorů nenabízí. A tak se inspiruji v minulosti. Jsou to dvě jména: Winston Churchill a Edvard Beneš.
V pozici, kterou zastáváte dnes, nebudete zřejmě pořád. Pohráváte si místy s myšlenkou, kam by případně vedly Vaše další kroky?
Vždy jsem dával přednost tomu vyčkat na další životní výzvu a neřešit nějaké „co dál?“. To je totiž dle mého názoru ustrašenost. Svou práci má člověk vykonávat naplno a nepřemítat, co bude kdyby.
