Kdo je Martin Vokoun?
Mladý talentovaný režisér Martin Vokoun se v dnešním rozhovoru rozpovídal nejen o svých začátcích, ale taky plánech do budoucna a jeho divadelním souboru 3D company.
Sebevědomí pramení z práce
Jaká byla vaše cesta k divadlu? Proč jste se rozhodl zrovna pro režii?
Moje cesta k divadlu se započala již na základní škole v Lokti, kdy jsme se spolužačkou Dianou Šoltýsovou hráli pohádky pro děti. Poté jsem na gymnáziu začal hrát studentské divadlo se spolužáky ze třídy a tak nějak samovolně na mě připadla kromě hraní také režie našich her. Odtud už logicky vedla cesta do amatérského souboru Divadlo Bez zákulisí v Sokolově a dále k přijímacím zkouškám na pražskou DAMU. Ačkoliv jsem k nim šel spíše s vědomím, že nemám šanci se hned po maturitě na poprvé dostat, nakonec se nějakým záhadným způsobem povedlo, byl jsem přijat a můj divadelní osud byl zpečetěn. A proč zrovna režie? Měl jsem si ve svých začátcích možnost vyzkoušet pozici autora scénáře, několikrát jsem hrál a jednou jsem i dělal návrh scény. Ze všech těchto oborů mě režie zaujala nejvíce a proto jsem se rozhodl právě pro ni.
Jak vzpomínáte na své rané začátky? Změnil se nějak váš pracovní přístup?
Když budu počítat i své divadelní aktivity během studia na DAMU, věnuju se profesionálnímu divadlu již třináct let. Z jistého úhlu pohledu to není mnoho, ale také to není málo. Takže pokud se ohlédnu zpět, myslím, že už snad nejsem takové neprůbojné vyděšené kuře, jako jsem byl na začátku. Dnes už si dokážu říct, kdy se mi co líbí a nelíbí a toto sebevědomí (doufám, že zdravé) pramení z práce, která již za mnou stojí. Stejně tak, jsem si ale vědom, že mám ještě velký kus cesty před sebou, a že se má člověk pořád co učit.
Můžete našim čtenářům popsat, jak vlastně vypadá den divadelního režiséra?
V podstatě je to stejný pracovní den jako u mnoha jiných lidí, akorát pracovní doba je jaksi rozdrobena do celého dne. Pokud zrovna zkouším, tak mám zpravidla každý pracovní den od 10 do 14 hodin zkoušku v divadle. Poté přichází odpoledne, kdy člověk absolvuje buď pracovní schůzky (s dramaturgem, výtvarníky, producenty atd.) nebo si dělá přípravu pro další práci (čtení textů, plánován zkoušky a podobně) a večery jsou většinou vyhrazeny také divadlu. Buď chodím na tzv. dozory vlastních představení, která se již hrají, nebo se jdu podívat na práci svých kolegů, abych měl přehled o směřován a trendech divadla. Jak je vidět, těžko u jakéhokoliv divadelníka spočítáte,kolik hodin denně pracuje, protože i když zrovna nejste v divadle, ale jedete například metrem, stejně se vám dost často hlavou honí věci týkající se divadla a přemýšlíte o něm.
Je těžké si dnešní době u nás vybudovat kariéru režiséra?
Myslím, že to těžké je zejména v začátcích, kdy člověk nabírá zkušenosti a kontakty a nemá tolik práce. Právě v tomto období je důležité nezahořknout a zachovat si víru v to, že to co člověk dělá, má opravdu smysl. Je to období, které je nutné přežít (a možná i trochu ustoupit svému egu). Ale myslím si, že když je člověk vytrvalý a toto krušné období ustojí, tak se mu to posléze mnohokrát vrátí.
Překonávání „překážek“ může být zábavné
Do jaké míry se může divadelní režisér seberealizovat?
Jak kdy a jak kde. Když pracuji např. ve „svém“ divadelním souboru 3D company, který jsme před čtyřmi lety založili s několika přátely v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, tak jsem opravdu pánem svých možností a od výběru textu přes obsazení, vytvoření tvůrčího týmu až k výsledné inscenaci mohu většinou relizovat vše dle svých vlastních představ. Jinak je tomu pak ve chvíli, kdy dostanu nabídku na hostování v jiném divadle. Tam už člověk musí zohledňovat mnoho faktorů (např. výběr titulu se podřizuje dramaturgii divadla, obsazení herců musí vycházet z daného souboru, jsou předem dána kritéria a požadavky) a tím pádem není tak svobodný. Ale i překonávání takovýchto „překážek“ může být velice zábavné.
Vkládáte do inscenací vlastní rukopis? Odkud čerpáte inspiraci do her?
Ačkoliv si já osobně nemyslím, že bych měl nějaký vyhraněný specifický režijní rukopis a rozhodně se ho nesnažím nějak uměle budovat, tak někteří moji přátelé říkají, že by poznali mou inscenaci i kdyby nevěděli, že jsem ji režíroval. Takže ano – myslím, že každý máme vědomě či podvědomě nějaké postupy a pracovní návyky, které do inscenací vkládáme. A inspiraci se snažím získávat neustále ze všech podnětů, které jsou okolo mě. Z knih, filmů, hudby, obrazů, ale také ze svého okolí, z příběhů svých přátel i z neznámých kolemjdoucích na ulici.
Podle jakých kritérií vybíráte nové hry? Neláká vás napsání vlastní?
O autorství jsem se několikrát pokoušel (např. scénická koláž Máchovy hrdličky křik v pražském Pidivadle), ale zcela sebekriticky jsem si přiznal, že ne úplně oplývám touhou a ambicí být autorem a že mě asi více baví se zabývat již hotovým textem a jeho výkladem. A co je pro mě kritériem výběru? Když už si mohu vybrat, tak si volím hry, které mě hned po prvním přečtení zaujmou, donutí mě se nad něčím zamyslet, položí mi nějakou otázku a nebo mě pobaví. Věřím, že tento prvotní dojem je velmi podstatný. Když přečtu hru a ještě pár dní po přečtení se k ní v myšlenkách vracím, tak vím, že je to text, který mě zaujal a který bych chtěl dělat – v tu chvíli si ho vkládám do pomyslného „dramaturgického šuplíku“ a čekám, kdy na něj přijde ta správná doba.
Z režiséra uměleckým šéfem
Kam jako režisér směřujete? Jaké jsou Vaše plány do budoucna?
Po čtyřech letech v angažmá v plzeňském divadle J.K.Tyla jsem již třetím rokem na tzv. „volné noze“ a zatím mi toto nezávislé postavení velmi vyhovuje. Mou současnou prioritou je práce se souborem 3D company a jeho rozvíjení. Chtěl bych postupně vytvořit jeho osobitý profil a zakotvit ho na pražské divadelní mapě. Je to práce leckdy časově a energeticky náročná, ale pořád věřím, že má a bude mít svůj smysl. Tím si pomalu ale jistě z pozice režiséra rozšiřuji své obzory také jako umělecký šéf nějakého souboru. A nijak se netajím že to je práce, která by mě jednou do budoucna kromě režírování také bavila.
Více se o Martinově práci můžeš dozvědět na oficiálních stránkách www.martinvokoun.cz.
Na čem momentálně pracujete?
Snažím se odpočívat a nabírat sílu pro novou sezonu, ale zároveň se již připravuji na práci, která mě čeká. Momentálně to bude svižná francouzská komedie Únos!? do pražského divadla Palace, potom mě čeká velký titul – komediální muzikál Zvonokosy v plzeňském divadle J.K.Tyla a v nastávající sezoně se ještě velmi těším na zkoušení psychologického thrilleru Ptáci v pražské Komorní činohře. Kromě zkoušení mě v nastávající sezoně samozřejmě dále čeká práce v našem souboru na Žizkově a také pedagogická činnost, protože s kolegyní Dianou Šoltýsovou povedeme herecký ročník na pražské Vyšší odborné škole herecké.
Co byste doporučil studentům divadelní režie? Co je při začátcích důležité?
Důležité je setrvat, jak jsem již řekl dříve. Vydržet a nevzdat to. A také si zachovat jistou pokoru k řemeslu, které děláme. Umět naslouchat svému okolí, ale zároveň si umět obhájit svůj názor. Nehádat se slepě s každým, kdo nám s něčím chce poradit, ale zároveň se nenechávat předělat a příliš se „neohýbat“. To je asi to nejtěžší, aby si člověk zachoval svou vlastní tvář, ale zároveň se nad nikoho nepovyšoval a nebyl arogantní.
