Kde mám to arašídové máslo?
Pokud jste od přírody samotář, který si už na střední zásadně sedal do prázdné lavice co nejdále od kolektivu a v domácích podmínkách nesnesl v pokoji přítomnost domácích mazlíčků, nedej bože sourozence, zažíváte na vysoké škole peklo. Po prvních týdnech se naštěstí přednáškové místnosti vylidní na pětinu počtu, který v závěru dojde napsat test, ale zařídit si bydlení v soukromém privátě je úkol nejen často nadlidský, ale hlavně finančně neúnosný i pro jinak nestrádajíc jedince. A ono je už celkem jedno, jestli sdílíte místnost dvakrát dva metry s jedním studentem, nebo vás v malém bytě 3+1 bydlí sedm, pes, kočka a kanárek. Pojďme se teď zaměřit na druhou možnost. Hodně lidí, mezi kterými se vždy najde nějaký nováček, a nekonečné žabomyší války o to, kdo koupí toaletní papír a sáčky do koše. A to jsme pouze u vrcholku ledovce. Co víc nám působí padání šednoucích vlasů?
Společné vaření?
Nedávno jsme se zmínili, že hladový student daleko nedojde (ke státnicím určitě ne), jenže uspokojit své chuťové pohárky může být na vysoké školy složité, jestli nemáte peníze na chození do vybraných restauračních zařízení. Kuchtit v bytě s dalšími studenty často znamená, že sice je v čem vařit, ale za zády vám stojí čtyři další hladové krky a dožadují se místa u plotny. Řešení této tíživé situace jsou vesměs tři:
1. Jeden vaří pro všechny
Každý den uvaří někdo jiný pořádný kotel pro celou partu. Z hlediska ekonomiky – levnější nákup více surovin jednoho druhu a úspora energie, proto tento způsob jasně vede. Naráží však na to, že někdo jí brzy, někdo až k půlnoci, někomu to nechutná, další toho snědí za dva a kdo je má dotovat, že?
2. Vaří si každý sám za sebe
Jak jsme již nakousli, není to příliš pohodlné, pokud součásti bytu není malá restaurační kuchyně, nýbrž klasická mikro kuchyňská linka, která ke všemu přetéká neumytým nádobím. Uvařit, umýt, uklidit, sníst, to je na hodinu i více práce. Nehledě na to, že ohřát si párky a dívat se, jak si spolubydlící podlévá kachnu, není moc příjemné.
3. Vařit v týmech
My dáme péct maso, oni naškrábou brambory. Další něco upeče a společně se všichni podělíme. Zní to lákavě, avšak problém je v rovnoměrném rozdělení nákladů. Zatímco řízky pro všechny trochu lezou do peněz a času, nakrájet salátovku a pár rajčat zvládne každý.
A teď co s tím? Z vlastní zkušenosti víme, že buď v kuchyni zavládne mela, nebo máte štěstí na partu skvělých lidí a aplikujete třetí možnost. Rozdělit, kdo co koupí, složit se a společně si nachystat zásoby na ty čtyři dny v týdnu, než většina odjede vyjíst rodiče, je funkční a příjemné řešení. Často se sice zvrhne v kotel plný špaget a dvě láhve kečupu, ale výborně to tmelí partu. A pak se jednou pustíte společně do krocana s nádivkou a ukážete kamarádům z Erasmu, co je to Díkuvzdání po česku.
Kdo to nakoupí?
Je velmi nepraktické mít v koupelně po šesti mýdlech, popisovat si roli toaletního papíru, nejhůře pak čichat ten smrad, protože se nedohodnete na tom, kdo zaplatí osvěžovač vzduchu. Rozhodnutí, co budete užívat jako skupina, by mělo být při nastěhování prioritou. Samozřejmě poličku v ledničce by měl mít každý svoji, ale určitě stačí společná pepřenka a solnička. Na škodu ani není sdílená skříňka s čajem, neboť člověk ho přeci jen tolik nevypije, ale rád vyzkouší jinou příchuť. Co by potom nikdy nemělo chybět na ledničce, je papírek nadepsaný: „Co nám dochází“, který by se měl doplňovat raději dříve než později. Není příjemné zamastit půlku kuchyně a zjistit, že saponát došel. A kromě toho, že to někdo poznačí, je adekvátní i dohodnout, kdo zajde nakoupit. Ideální je pravidelná schůze ve středu, než všichni odjedou domů, aby se ještě ve čtvrtek stihlo zařídit vše potřebné. Mimochodem se nikdy neopomeňte zeptat, kdo ze spolubydlících zná někoho, jenž vlastní třeba kartičku do Makra a mohl by zajistit nákup ve velkém. Koupit deset rolí papírových utěrek do kuchyně je v takovém počtu lidí většinou dobrý nápad, který ušetří nejednu korunu.
A jak to uklidíme?
Zatímco na vaření a společném nákupu se dá většinou v pohodě shodnout, úklid bývá oříšek. Ačkoliv to málokdo přizná, většina lidí žije v bordelu. Tím spíš, když jim devatenáct let uklízela maminka a teď jsou na to sami. Obecně platí, že uklízet častěji v malém je lepší, než složitě škrábat plíseň, když už není ani kam položit plátek chleba, aby se nekontaminoval. Týdenní úklid společných prostor se pro mnoho lidí bude zdát jako šílený luxus a zároveň ztráta času, ale jen tak často zamezíte tomu, abyste se už v chodbě lepili k podlaze a bláto si nosili až do postele. Lépe se potom čistí ve dvou, ale zapojí-li se všichni a každý obětuje dvacet minut, předejdete tomu, že každý týden bude jednotlivec tři hodiny nadávat, s jakými žije prasaty. Proto na vás osobně apeluji, bydlíte-li s někým a nejste zrovna uklízecí maniak, spolkněte trochu té své hrdosti a zařaďte pořádek na první místo. Ušetříte si odhadem 80 % nevraživosti, která na priváte potencionálně zavládne.
