Ze vzdělané rodiny
Nedávno jsem se bavil se spolužáky nad tím, kolik z nich je z vysokoškolské rodiny. Nepřekvapivě jsme mnoho takových zástupců nenašli. Ano, v širším rodinném kruhu se vzdělanci najdou, nezřídka je i jeden z rodičů ověnčen titulem minimálně před jménem, ale na rodinný oběd v duchu: „Podáš mi matko magistro salát? Ano, synu bakaláři, nabídni i panu inženýrovi, tedy otci.“, to zatím není.
To, že naši rodiče nemají vysokou školu, je vzhledem k režimu, který zde před čtvrt stoletím ještě byl, celkem pochopitelné, ale moji úvahu bych chtěl směřovat jiným směrem. Dnes jde na vysokou školu 40 % mladých lidí, studovat na výšce vskutku už není nic, co by stálo za obdiv. Přesto mi přijde, že nemnoho z nás trpí jistým syndromem výjimečnosti. A nezřídka právě ve vztahu k rodičům, kteří vám přece inteligenčně nemohou stačit. Určitě?
Tak šel čas
Naši rodiče vyrostli v době, kdy jen výběr čehokoliv ze dvou možností byl nebývalý luxus. Vyrostli na televizi Nova, protože to byla jediná alternativa k veřejnoprávní ČT1 a do příchodu Primy jediná televize, která přinesla populární televizní kulturu, kterou my nejsme schopni pochopit, neboť nám tu pravou zprostředkovává internet. Naučili se všude cestovat autem, protože nebyly levné letenky či autobusy Student Agency. A hlavně věděli, že zajít pětkrát týdně na osm hodin do práce je jediná cesta, jak přežít.
Je pochopitelné, že mnohým čtyřicátníkům dnešní svět připadá tak divný. Stejně tak je pro nás absurdní si představit, jak chodí na vysokou školu. Sedí na přednášce, ťukají do notebooku a stahují si přednášky z informačního portálu. Teda těch pár poctivých, zbytek sedí u Facebook a čeká, až někdo uploadne skripta, a zatím si dávají nový díl Family Guy…
Jací jsme studenti?
Tak to je. Jinak řečeno, jaké je vaše studium? Kromě vás – mediků, atomových inženýrů a japonských i čínských filologů. Když řeknu, že škola je pro nás z 80 % zábava tvořená sledováním seriálů, hraním her a projížděním 9gagu, nebudu daleko od pravdy. A zbytek času vyplňuje samozřejmě nestíhání. Rychlá doba jak sviňa, to rodiče nikdy nepochopí, když přijedeme na víkend domů a lamentujeme, kolik máme zase práce. Aby ne, když vyšel nový díl sitcomu a ještě musíme batikovat plátěnou tašku, aby všichni školní hipsteři praskli závistí.
Ale to samozřejmě maskujeme povinnou četbou filozofických traktátů, u kterých naše pozornost poleví už ve druhém odstavci. V neděli večer s vypětím všech sil na to kašleme a čteme výcuc z internetu a divíme se, že otec jen za dopoledne přesadil pět ovocných stromů a spravil psí boudu. A kde matka vzala čas uvařit nedělní oběd, když vy nemáte čas ani ohřát špagety s kečupem?
Až se naši děti zeptají
Já si myslím, že vysoká už dávno není o inteligenci. Jak kdysi řekl šéf Scia Ondřej Šteffl, na vysoké škole je tolik studentů, že zde musí studovat i lidé s IQ pod 100 bodů. Přiznám se, že bych i na svém bývalém bakalářském oboru pár takových bezpochyby vytipoval, nic ve zlém. Samozřejmě jich řada nedostuduje, ale co jim brání změnit obor, vybrat si lehčí výšku a nakonec s kolegiální pomocí pro ten diplom doskáčou. Ale za jakých podmínek a co tím do budoucna získáváme? To, že vy sami budete poctiví a máknete, ještě neznamená, že časem budete v práci sedět vedle dalších „iks“ Mgr. a Ing., kteří se vlastně ani neumí podepsat a místo práce serfují po sociálních sítích.
Najednou vám dojde, že slova babičky: „Tak konečně má někdo v rodině tu vejšku.“, zase tolik neznamenají. A hlavně si uvědomíte, že kdyby vaši rodiče teď přišli na výšku a uměli virtuálně koexistovat jako vy, že za ty tři roky udělají bakaláře dva, stihnout chodit do práce a pravděpodobně vám ještě budou chodit na kolej uklízet. Nestane se tak, ale mějte alespoň občas na paměti, že ačkoliv naši rodiče mají v hlavě spoustu bludů, tak slova jako: „Co ty o tom víš, nemáš ani maturitu?!“, vlastně nic neznamenají. A co hůř. Za dvacet let klidně za námi přijdou naše děti a řeknou: „Prosím tě, ty máš jen jeden titul a ani to není Ph.D.! Ty jsi asi moc nemakal.“
