Jen ušetřit?
Stopování může být příjemný způsob, jak ušetřit nějakou tu korunu za dopravu. Je ale docela rozdíl stopovat do školy pět kilometrů do okresního města, když nám nezazvoní budík, než se vydat takto z Plzně na oblíbený festival do Ostravy. A vlastně to není jen o tom ušetření, vždyť to může být také fajn změna oproti dennímu stereotypu z vlaku a autobusu. Tomáš Poláček, jeden z nejoblíbenějších a nejrenomovanějších českých novinářů, dostal bláznivý nápad. Vydal se stopem z Prahy až do Jižní Ameriky!
Sám se stopem moc zkušeností nemám. Jestli to dělám desetkrát do roka, tak je to moc. Občas ze školy. Někdy taky v létě z diskotéky, když poslední stovka padne za dvě křídla se šikovnou blondýnkou, kterou jsem poznal před hoďkou při ploužáku Tublatanky. Takže fakt žádný přeborník. Mám ale kamarádku, která se takto vydala až do jihoitalské Kalábrie. Sama ne, s přítelem, ale i tak, kdo by si na takovou cestu troufl?
Taky hluboce oceňuji nadšence, kteří se účastní tradičního mistrovství v autostopu, kdy se musí dvojice dostat co nejrychleji z pražské Letné do Atén. Během náročné cesty plní různé úkoly. Například musí ochutnat tradiční tuzemskou kuchyni, víno, vykoupat se s domorodci moři, nebo na venkově podojit kozu. Jak stojí v úvodní řeči cestovky jedu.cz – autostop není jen levným způsobem cestování, ale hlavně filozofií o volnosti, svobodě a poznávání nových krajů a hlavně lidí, kteří vás svezou, aby si mohli popovídat s cestovatelem, protože sami už na to třeba nemají odvahu.
Tomáš Poláček, který čtrnáct let působil v MF Dnes a v její příloze bavil čtenáře nejrůznějšími reportážemi a rozhovory, mi však vyrazil dech. Rozhodl se, že stopem dojede na druhý konec světa. Když si najedete na webovky magazínu Reportér, najdete tam v jednom z prvních článků o triumfální cestě stopem kolem světa tohle. V sobotu šestého šestý v šest hodin ráno vyrazím na nejdelší cestu svého života, na STOP: Světové Tažení O. Poláčka. Co je „o“, nevím. Zatím bych řekl, že „ochmelka“, protože jsem zůstal věrný své lemplovské povaze a dával přednost vysedávání u piva před důkladnou přípravou. Docela silné kafe, že?
Jsem s vámi
O několik desítek hodin později pak profičel Polskem a Ukrajinou a zdolal ruskou hranici. „A co je vlastně cílem tvé cesty?“ ptali se Tomáše skoro všichni řidiči těch pětadvaceti aut, kterými se do Ruska dostal. „Cílem mé cesty je právě to, že jsem s vámi. Že poslouchám vaši (často hroznou, ale to si říct netroufnu) muziku. Že si s vámi povídám. Že mi vyprávíte o tom, jak se vám žije. Že spolu koukáme na všechny ty výjevy, které jsou pro vás běžné, ale pro mě čím dál vzácnější. Babičky u cesty prodávají jahody a čerstvé mléko. Támhle u jezírka chytá máma s malou dcerkou ryby. Tady je pole plné čápů. Hele, ve škarpě tank s ukrajinskou vlajkou! A na sever od Kyjeva kozy, stovky koz. Kdy já viděl naposledy u české silnice kozu? Pochopte, nemám vyšší cíl. Jsem s vámi, to stačí.“
Dvanáctého června měl Tomáš za sebou čtyři tisíce kilometrů v jednačtyřiceti autech. „Klasická matička Rus. Silnice skončila, jedu po tankodromech. Vyděšeně sleduju opilce tam venku, za špinavým oknem lady. Ještě víc mě znervózňuje, že je i můj řidič zjevně opilý; ve zpocené pravici třímá butilku s vodkou. Každý druhý se tu nepokrytě těší, až ruské tanky znovu dobudou Prahu a vesměs se vůči mně chovají nadřazeně. Mám hlad, protože obchody jsou prázdné – občas pirožek, ale sedí na něm mouchy. Všude nepořádek, smrad“. Tomáš Poláček trošku zavtipkoval a ze čtenářů si udělal legraci, které však hned uvedl zpátky do obrazu. „Nebýt pětinásobných vzdáleností mezi vesnicemi a faktu, že se kolem cesty prodávají tuny medu a loňských jablek, opravdu si většinou připadám jako na trase z Vyškova do Olomouce“. Spousta Čechů totiž trpí různými předsudky a Rusko s jeho obyvateli si představuje asi právě takhle. No a pak do Česka posílá třeba tuhle strohou smsku. „Jsem pred Novosibirskem. Od rána jedu s řidičem Andrejem, nevím už, jak si sednout, internet nikde. Hodne prsi, malo jsem spal, pichaj tu komari, vsude blato. Mam se dobre.“
Během cesty potkávají našeho stopaře také bizarní příhody jako je třeba ta s polským podivínem Piotrem. Rodák z Gdaňsku totiž cestuje svým volkswagenem za sto eur do Vladivostoku. Připomeňme si, že Tomáš se vydal na svoji nejdelší cestu v životě 6.6. z Prahy. Skoro na den za měsíc pak poprvé vidí moře. Kdesi na konci Ruska. V Magadanu. O tom, jak strastiplná cesta k moři byla, svědčí třeba tento Tomášův cestopisný úryvek. „Abych někam chodil pěšky, to nemá žádnou cenu. Občas sice několik kilometrů kráčím, ale jenom proto, abych se hýbal, není kam dojít. Mohl bych být olympijským vítězem Jožkou Pribiliniecem a zvládnout stovku za den, nic by se nezměnilo. Nenarazil bych na jediný dům, nanejvýš na další silničáře“. A pokračuje. „Na auto s pořadovým číslem sto čtyři čekám za tradičně úděsným městečkem Susuman, ve kterém strávit týden, začnu fetovat, a po dalším týdnu skočím z okna“.
Magadan, který postavili trestanci z místních lágrů, je pro Tomáše poslední ruskou zástavku. Město, které vzniklo uprostřed ničeho. Město, ve kterém odpovídají všichni ve stylu „ no jo, tohle je prostě Magadan“. Město, které je pro Tomáše rozlučkou s milými a neuvěřitelně pohostinnými Rusy. Alespoň takto o nich Poláček hovoří.
Než Tomáše uvidí na Aljašce, musí strávit ještě dlouhých padesát hodit na Kamčatce, kde už však o příběh stopaře z předaleké střední Evropy není jaksi zájem. Tak ho aspoň taxikář Tolja hodí někde za vesničku Malka, kde se uvelebí v bezplatném kempu, odpočine si, a druhý den se vydá jak jinak než stopem na letiště do města Jelizovo, odkud ho cesta přelet na Aljašku.
Vraždy stopařek?
No a taky taková cestovatelská perlička z cesty. Tomáše totiž potkal tak drastický časový posun, že sobotu zažil hned dvakrát. Jednu na Kamčatce a jednu na Aljašce. Tam se ale s běžnými osobními automobily příliš nepotkáte. Podle českého cestovatele tam jezdí jen velké džípy a menší autobusy, které můžou sloužit jako přechodné ubytování. Po nepříjemné zkušenosti s celníky na aljašsko-kanadské hranici se Tomáš Poláček pomálu blíží ke známé a prokleté Silnici slz. Od roku 1969 tam neznámý vrah, ale spíše různí vrahové zabili okolo dvaceti stopařek. Číslo může být však mnohem vyšší. Ve městě Red Deer poblíž amerických hranic si Tomáš může oddechnout. Silnici slz má za sebou a čeká ho cesta dále na jih. Až na samý cíp Latinské Ameriky. Prohlédne si překrásné hory Glacier v severoamerické Montaně a triumfální jízdou skrz USA se každým dnem přibližuje svému vysněnému cíli. Bude ho sice čekat cesta celou a místy nepříliš bezpečnou Jižní Amerikou, ale budeme věřit, že česká stopa se velmi brzy zapíše zlatým písmem do historie této netradiční a dobrodružné disciplíny.
