„Cítil jsem se jak debil“
Popisoval mi přesně těmito slovy kamarád svou zkušenost z jednodenní brigády. I když je brigáda možná nadnesené slovo, protože se na práci vykašlal hned první zkušební den a za těch několik hodin imbecilní práce nedostal ani floka. Vsadím celou paži do žhavé lávy, že taky máte někde ve svém okolí zoufalou duši, která neodolala inzerátu, jež z pohodlí kanceláře slibuje značné výdělky v takřka libovolnou pracovní dobu v mladém kolektivu, nehledě na to množství benefitů. A jestli nemáte (a já jsem mrzák), tak zvězte příběh, který vám chci zprostředkovat.
Přijímací pohovor
S mapkou v ruce se kodrcám hromadnou dopravou na místo, kde mě čeká vytoužený flek. Trochu se bojím pohovoru. Co když mě nevezmou? 140 korun na hodinu plus bonusy, když budu dobrý. Čekám jasný nával a boje jak z římského kolosea. Ale jsem připraven. Moji schopnost vyjednávat jsem už uplatnil při roznosu letáčků. Vnutil jsem je každému, i těm co nechtěli, jsem je narval za stěrač auta vedle třech podobných reklam… Jsem na místě. Ve velkém „úle“ to hučí a já pozoruji desítky vystresovaných tváří, které hledí do monitoru a jeden přes druhého kecají do headsetu. Ujímá se mě slušně oblečená paní ve středních letech a vede mě ke konferenčnímu stolku. Nemohu popřít, že jsem trochu nervózní, ale trpělivě naslouchá tomu, jak jsem i přesvědčil našeho psa, aby začal aportovat. Je potěšena. Ale než si plácneme, chce si vyzkoušet moje mluvidla v praxi. Asi jestli moc neslintám do mikrofonu. Tak druhý den, loučí se s dravým úsměvem.
Zkušební den začíná
Přicházím o něco později, než začíná běžná směna, takže jsou všechny včeličky už na svém místě. Paní šéfová se mě ptá, jestli jsem se chystal. A já přitakávám. Den předtím mi dala papír extra výhodných tarifů, které vnutíme jménem velkého vládce telekomunikací všem. A já ho pilně drtil, podtrhával a memoroval do ranních hodin. Jsem přidělen do týmu. Neboť jak se ukazuje, ty desítky lidí jsou rozděleny do skupin tak po dvou tuctech pracantů, kteří mezi sebou soupeří. Nejlepší skupina pak může v pravidelném čase losovat o zajímavé ceny, třeba značkovou mikinu. Což je mi ostatně brzy ukázáno, když se mě ujímá vůdkyně naší party – říkejme jí třeba Silva, aby mě zasvětila, že jsou její holky (jo, celou partu tvoří jen mladé slečny – boží) nejlepší, a dvě její favoritky, které včera navolaly hned po čtyřech službách, promptně vyhrávají adidasku a nějaký kosmetický nonsens. Ale to je hudba budoucnosti, která mi zní v uších, když dostávám seznam stovek čísel a začínám volat.
Haló? Máte chvíl… Běž někam
Čísla na seznamu jsou podobná jak vejce vejci a každé druhé neexistuje. Když už to někdo zvedne, nervózně jak stroj deklamuji naučené věty, kdo jsem, co chci a taktně žádám volajícího o chvíli času, protože mám pro něj život měnící nabídku. Bohužel se značná část lidí rozohní, než jim stihnu sdělit, že je hovor nahráván, a pošlou mě do všech pekel. Zbytek jen slušně odvětí, že na tohle fakt nemají čas a kde jsem ksakru vzal jejich číslo. Nevím. Naštěstí se najdou postarší lidé, kteří jsou rádi, že jim vůbec někdo zavolal a trpělivě poslouchají. Ale jaksi i vám začne rychle docházet, že neomezený tarif za několik stovek je babičce, která provolá měsíčně dva pecny chleba, na dvě věci a holt nejste zm*d a babku nestáhnete z kůže. No ale Silva mě po dvou hodinách na brífinku skupiny chválí a všichni se plácáme do ramen, i když jsem společnosti nevydělal zatím ani floka.
Někdy může telefonát z call centra probíhat v dost veselém duchu
Podepíšeš? Nepodepíšu!
Odpoledne se hlásí o svůj čas a já jsem nejdál u toho, že mi nějaký ženská řekla, že to je fajn, ať jí zavolám další den. To však nebrání energetické šéfové, aby mi nesla pracovní smlouvu. Prý se poradila se Silvou a vidí ve mně potenciál. Já v sobě možná taky, ale nikoliv na téhle pozici. Nejenže má hrdost trpí jak koně na Taxisově příkopu, ale hlavně moje vidina zaopatřené budoucnosti dostává těžký bodyček. S tím platem přes sto na hodinu to není příliš žhavé. Přepočteno je to míň jak polovina. A to ještě za předpokladu, že něco navolám. Když se mi dařit nebude, nevydělám ani na slanou vodu. Nehledě na to, že každý den čekáte, kdy vás vyhodí. To už raději sbírat prázdné lahváče po opilých bezdomovcích. Házím sluchátka na stůl a smlouvu šéfové k nohám. „Najděte si další oběť,“ halekám. Avšak odpovědi se nedočkám. Jen v jejích očích čtu, že na tohle místo se tlačí už tři další, kteří zoufale potřebují pracovat.
