Nejlepší období v životě
Není-liž pravda? Co si budeme povídat. Na střední není na nic čas, chybí peníze a hlavně se každý večer musíte vracet domů a hůře vysvětlovat (jako by to šlo), proč se chováte jako blázen. A potom v zaměstnání sice můžete pokračovat ve svém životě neřízení střely, ale to už se nikdo nebude obtěžovat s vysvětlováním toho, proč vás vyhodit. Naplno, dokud to jde. Možná neprojdete ani do druháku a za pár měsíců vaše studium skončí, takže se rychle vrhněte na to, co jste po maturitě tajně plánovali. Avšak pozor na zklamání.
Jít na party v kostýmech
Nejlepší způsob jak přece poznat své spolužáky, je udělat party v kostýmech, ve kterých by vás ideálně nepoznala vlastní matka. Aneb: „Ty vole, hustý kostým, tu masku Dartha Vadera sis vyráběl sám? Ježíši, pane doktore, moc se omlouvám.“ Základní předpoklad je, že na takové party to bude vypadat jako na menším fantasy conu (samozřejmě záleží na tématu, viděl jsem i téma „vidláci z farmy“) a nad každým kostýmem budou všichni dělat závistivé „Ááách“. Jenže tihle geeci se na to podobné akce chystají měsíce a vy těžko máte na koleji něco adekvátního. Co chvílemi z vás něco odpadává a na tanečním parketu příliš nevládnete. Připadáte si dost trapně vedle půlky lidí, kteří se dobře baví i bez kostýmu.
Pít a zároveň se věnovat něčemu šílenému
Nebo přesněji pít něco extra hnusného, třeba krabicové víno nebo tu nejhorší vodku. K tomu se sleze hromada individuí, které znáte či je někdo sezval bůhví odkud, zkrátka ideální společnost. Chce to už jen program. Přece nebudeme hrát trapné pubertální hry s prázdnou lahví, když už, tak nějakou hardcore deskovou hru s herní dobou sedm hodin. Nebo Člověče nezlob se, kdy vyhozený hráč pije a vybíhá schody kolejí, aniž by je poblil. Perfektní zábavou jsou i maratony filmů Davida Lynche nebo nesledovatelných šíleností, např. Transmorphers (neplést s podobně znějícím blockbusterem). Tenhle konkrétní film doporučuji, ale po hodině se bude stejně ptát: „Proč? Proč tohle dělám?!“
Navazovat známosti v knihovně
Vyloženě zoufale sedíte nad knihou tlustou jak noha nosorožce a zrakem hledáte pomoc po okolních studentech. Najednou přistoupá on/ona, přisedne si a erudovaně se zeptá, co to čtete a než vás pozve na skleničku, důkladně vás obeznámí s celým Kantovým kategorickým imperativem. Tak to vůbec. Procházíte ztichlou knihovnou, místy se zvedají hlavy a šklebí se na vás krví podlité oči studentů, kterým už ťuká na dveře termín odevzdání diplomové práce. Poslední věc, po které touží, je vaše přítomnost. Pár individuí tupě kouká z okna a všude páchne zoufalství. A když nakonec zkusíte nehlasné: „Ahoj, já…“, tak se vám bleskově ozve za zády „Pššššt!“ z úst podrážděné knihovnice.
Že musí být v knihovně ticho? Autoři tohohle pranku mají opačný názor!
Naprosto změnit svou identitu
Celé roky až do maturity si budujete (ne zrovna s nadšením) image tiché myšky a těšíte se, až to na výšce pořádně rozbalíte. Nové prostředí, nikdo váz nezná. Z nudného geeka prudký elegán, který láme jednu holku za druhou. Ta, se kterou se ostatní holky nechtěly bavit, najednou miss třídy. Jenže na papíře to zní dobře, ale v praxi se to špatně realizuje. Jo, pokud máte silnou vůli, ale vy ji nemáte. Do teď jste většinu času trávili na Facebooku, koukali na seriály a hráli hry? Po prvním měsíci, kdy se dušujete, že chodíte do fitka, čtete povinnou četbu a zkrátka žijete naplno, jste ve starých kolejích.
Chodit do školy…
A když už jsme u té četby. Konečně! Konečně můžete chodit na předměty, které vás baví, věnovat se zájmovým činnostem, jež jsou pro vás jak stvořené, a přečíst tu hromadu zajímavých knih, které ukazují skutečnou pravdu. Bohužel. Po dvou týdnech zjistíte, že jestli vás baví jeden předmět z deseti, můžete si gratulovat. Nějaká svoboda toho, co se budu učit a jak tomu budu rozumět, nenechte se vysmát. Jestli jste celou střední deklamovali naučené fráze, jste na výšce jako doma, jen nepřežvýkáváte věty, ale rovnou celé stohy papíru. Říkáte si, třeba to v magisterském bude lepší. Ale nebude, vlastně to je jen horší.
