Na den brigádníkem na rally? Těžce vydělané peníze

Na den brigádníkem na rally? Těžce vydělané peníze

Pojď, bude to sranda

Píše mi kamarád. Ostatně takhle ty ztřeštěné akce začínají. Jestli nechci na víkend dojed ze školy domů, že se pojedou v našem okrese závody rally a je nedostatek pořadatelů – berou každého. Což je fajn říkám si, protože při vědomostním testu ohledně konstrukce Subaru Impreza WRX STi bych těžko lovil správnou odpověď. Ale zajímá mě samozřejmě finanční návratnost a faktor zodpovědnosti, neboť na rally umírají lidé a já bych nerad tomu přihlížel. Bez obav, dušuje se. Sice to je za ušmudlaných pět stovek na celý den, ale jen tam pár hodin budeš stát a dívat se na auta nebo si můžeš i číst. A neboj, budeme oba v cíli, tam se nic stát nemůže. To zní dobře, žádná Mekáč, kde mi spadne okurka, a jsem namydlený…

To tam máme být už v šest?

Týden před rally absolvuji školení. Je nás tam pár desítek, většinou mladí kluci, ale najde se i pár slečen. Dle triček s různými značkami aut a z již prolezlých rally závodů asi hardcore fans. Co tady dělám, napadá mě, ale hodinová prezentace o tom, jak fanoušci rally postrádají pud sebezáchovy a lezou autům doslova pod kola, pohodově ubíhá díky vtipným videím. Dokonce fasuji i tričko. Sice je brčálově zelné a o dvě čísla větší, ale na podlahu dobré. Trochu mě však zaráží, že na sraz se máme dostavit už na šestou hodinu, přestože první závodní auto vyjede na naší trať až o půl desáté. Jsem ujištěn, že to je z důvodu posledních příprav, ale potěšující to rozhodně není.

Zima, hlad a píšťalka

Je něco po páté hodině ranní a já stepuji u krajnice a čekám na kamaráda, který mě má naložit do auta a odvézt na no nome benzínku nějakých 30 km daleko, kde se budeme srocovat. Vstávání bylo krušné, kosa venku je však mnohem horší. Člověk je alespoň rád, že zrovna tento týden v dubnu už nesněží, přesto mám chuť mlátit hlavou do stromu, že jsem naivně nechal zimní bundu doma, protože hlásí dvacítky.

Každopádně za chvíli už sedím ve vyhřátém autě a snažím se relaxovat, přestože kamarád hýří nadšením. Na benzínové pumpě fasujeme oranžové reflexní vesty, píšťalku a svačinu. Že bude svačina, to jsem věděl, stejně jsem se preventivně zásobil. Dobře jsem udělal. Dvoulitrovka perlivé vody, dva rohlíky a šunko-salám, který neviděl maso ani z vlaku.

V cíli je pohoda. Škoda, že tam nejsme…

Od mého ranního vstávání uplynulo už bezmála pět hodin a já ještě neviděl jediné závodní auto. Naopak co na sobě pozoruji, je náběh na rýmu. Neskončili jsme v cíli, přesněji ve stopce, kde se pořadatelé těsní u malebného stolečku schovaní pod roztaženou stanovou plachtou, případně sedí ve vyhřátém autě, ale v tzv. letmém cíli. Tedy místu, kde auto jede pořád na plné kule a protíná pomyslnou cílovou čáru, kterou snímají dvě kamery od časoměřičů v autě stojícím vedle. Ti jsou profesionálové. Za oknem se ládují termoskou s horkým čajem a veškerá jejich interakce s námi se omezuje na pokyn, že před kamerou nesmí nikdo projít, tedy naším úkolem, je hnát lidi z cesty rovnou do prudkého srázu. Což nás zatím příliš nestresuje. Větší starosti nám dělají davy lidí, které míří opačným směrem od cíle k nám a pak dále po trati. Na naše zdvižené obočí sice zatím nereagují vztyčeným prostředníčkem, ale že by se jim chtělo nějak šlapat po mokré trávě, to se říct nedá.

První auta, první nehoda

Závody jsou v plném proudu a situace na našem místě vypadá stabilizovaně. Z vrchu vyjede auto zpoza stromů vstříc našemu hloučku diváků, kteří na něj hulákají z uctivého nadhledu, a o jejich bezpečnost se nebojíme, otočí to směrem k nám, po pár metrech to stočí na druhou stranu, projede kolem kamery a zmizí dole za stromy. Pozitivní je, že se začíná dělat docela teplo, ale není čas si ani odložit bundu. Zatímco jeden okem pozoruje diváky na svahu a občas na ně huláká, aby příliš neslézali, druhý řve po sem tam se trousících skupinkách zdola, protože auto jedoucí z kopce sice brzdí, ale pořád jede stovkou. Bum. Čumím jak z jara.


Rally je plné momentů, při kterých tuhne krev v žilách

Auto, které právě vyjelo šílenou rychlostí, ještě tak tak vybralo první zatáčku, ale tu druhou před kamerami nikoliv, otočilo se na střechu a „ležérně“ doklouzalo asi tři metry pod místo, kde stojíme. Nestačím ani dvakrát mrknout a posádka už leze z auta, které kupodivu vypadá zcela neporušeně, jen změnilo svou polohu o 180 stupňů. Naštěstí časoměřiči vládnout vysílačkou a dávají echo, že cesta je průjezdná, posádka ok a kameru to jen těsně minulo. Ani nevím, co si mám myslet.

Boženka na ruku a za rok zase. Neblbni…

Čas plyne a já na sobě pozoruji, že po asi milionté stresové vlně začínám být vůči nim imunní. Dokonce mě ty závody začínají i celkem bavit. To bude adrenalinem. Posádka nabouraného vozu s námi chvíli postála, zanadávala si a pak pěšky vyrazila do cíle. Kvůli menším průtahům se druhý průjezd naší tratí urychlil a já stíhám tak leda pojíst suchý rohlík než se opět přiřítí startovní číslo jedna.

Začínám litovat, že nemám opalovací krém, protože se mě budou pozítří ve škole všichni ptát, proč vypadá má tvář jako rajče. Blíží se konec závodu a u nás končí další auto mimo cestu. Tenhle se ani neuráčil zatočit a k radosti našeho hloučku fanoušků vyjel do lesního porostu půlkou auta kousek od nich. Začíná závod, jestli budou rychleji u auta oni, nebo my, pořadatelé. Fanoušci vyhráli. Zkušeně tlačí auto zpátky na cestu a řidič jim ještě ukazuje vztyčený palec, když po chvíli mizí v dáli. Mám dost. Za chvíli je konec a my se vracíme na benzínku nafasovat každý po jedné Božence Němcové.

Kamarád se mě ptá, jak se mi to líbilo a jestli za rok zase. Vydělané peníze mě trochu hřejí u srdce, a tak se zmohu jen na neutrální: „Bylo to zajímavé“. V duchu pak dodávám, že to určitě není pro každého. Na druhou stranu, přes ten všechen stres jsem většinu času jen postával a moc jsem se nepředřel. Jsou i horší brigády.

(Autorská poznámka: Text vznikl jako fúze názorů někoho, kdo si tak přivydělává už léta, s pocity kamarádů, které se mi párkrát povedlo přesvědčit v účasti. Naneštěstí si to žádný nechtěl zopakovat.)

Komentáře k příspěvku