Kam si podat přihlášku na vysokou školu?

Kam si podat přihlášku na vysokou školu?

Tolik moudrých okolo vás

Naprosto esenciální otázka, na jejíž rozlousknutí máte několik zbývajících týdnů. A pokud nad ní stále bádáte, je zřejmé, že nemáte jasno. Jenže to není vůbec překvapivý stav, z vlastních zkušeností bych řekl, že až třetina mých kolegů si nebyla v posledním ročníku střední školy jista tím, co by chtěli vystudovat. A další třetina, i z těch, kteří šli za svým snem od prváku, obor nedokončila a začala nový.

Ostatně já sám jsem ten případ a nijak zvlášť nelituji. Ale co je hlavní, a pokud dál nebudete chtít říct, vězte alespoň tohle – volba oboru teď před maturitou není vlečným lanem, které vás protáhne životem bez možnosti změnit cestu. A hlavně nedejte na rady okolo. Běž na inženýra, těch je teď jak máku, dušuje se babička, která pravidelně sleduje statistiky nezaměstnanosti v televizních zprávách. Běž na právníka nebo zubaře, budeš se mít dobře, dušuje se strýček, zatímco si podává dalšího lahváče. No, hlavně nebuď učitel/ka křížkují se rodiče. Jsou tohle adekvátní rady pro člověka, kterému je částečně budoucnost ukradená, a pokud ne, nesahá dál než k zavšivené státní maturitě? Nemyslím si.

Kdo vidí jen cíl, ten sejde z cesty

Jsem toho názoru, ale pozor, je to jen má vlastní dojmologie, že drtivá většina těch, kteří se hlásí na určitý obor jen s vyhlídkou, že budou v balíku, nemá v konkurenčním prostředí šanci. Za vinu je hlavně zkreslený pohled středoškoláků na množství učiva. Jakkoliv se maturita zdá neřešitelná výzva, je často jen zlomkem toho, co opravdu přináší vysoká škola. Na maturitu se dá naučit za svatý týden s prstem v nose a nějak prolezete. Na státnice se často člověk učí desítky hodin a nemusí to stačit.

Alespoň na mém druhém oboru po třech letech došlo ke státnicím deset lidí z padesáti a čtyři jsme to řádně dokončili. Jenže to jsem dosti odbočil. Realita je taková, že s vidinou „nějak to těch pět let přežvejkám a bude pokoj“, nedojdete ani do třeťáku. Nelze být právníkem, pokud vás opravdu nebaví číst zákony. Ale to platí o všech oborech, jakmile budete nesnášet samotné učivo, nebude vás bavit ani práce v oboru. Nehledě na to, že se vždy najdou ti aktivní a nadšení, kteří vyberou nejlepší místa. Nebo opravdu věříte tomu, že z těch 300 lidí v posluchárně budou všichni top zaměstnanci s miliónovým platem? Nadšení pro věc není dobrý vklad, ale je naprosto základní premisou pro zdárnou budoucnost.

Úspěch čeká všude

Ale jen pokud ho usilovně hledáte. Nevěřím názoru, že jsou obory méně a více perspektivní. Od kolegů vím, že ani čerstvě vystudovaný medik nemá na růžích ustláno. Ke všemu je na světě spousta úžasných prací, které nevyžadují žádnou akademickou přípravu. A vůbec povoláních, zvláště v oboru humanitních studií, na které titul vyloženě potřebujete, je minimum. Neberte vysokou jako cestu za titulem, který nic nedává, ale jako možnost rozšířit své znalosti školní, ale i neškolní cestou. Být skvělou hráčkou na flétnu můžete i bez vysoké školy, ale právě dril pod dohledem zkušených mistrů a v kolektivu stejně nadšených lidí vyladí vaše schopnosti. Apatičnost potom vede k logickému selhání na všech frontách. Vysoká škola už neučí, ne v podobě střední školy, ale učí vás jak a z čeho se učit.

Problém většiny lidí je, ale možná i celého univerzitního školství, že bakalářské a navazující studium berou jako dalších několik let, kdy nemusí (většinou) ještě pracovat a jen plní úkoly. Ale pokud se zajímáte, co se okolo děje, a ono se toho sakra hodně děje i na poli třeba ekologie, rázem vstoupáte vzhůru po schodech, které jste skrze chrápání na přednáškách neviděli.

Nejde jen o obor

Už jsme se podívali na to, že nejde vybírat jen podle toho, že by vám daný obor doporučilo devět z deseti pracovních agentů. Stejně tak bez osobní vášně a zápalu pro věc jen těžko budete lámat zlaté pruty. Je dobré zohlednit i výběr studijního místa a nejen v kontextu – budu daleko od domova či konečně chodím do školy kolem divadla a ne kravína. Větší a prestižní nerovná se hned lepší. K čemu je mít na každý předmět profesora s pěti tituly před i za, pokud jen odpřednáší 250 duším a zmizí v laboratoři? Na seminář osm různých vyučujících, na každou knihu sto zájemců. A hlavně to nejdůležitější, co vám vysoká může dát, se neskrývá v přednáškovém sále. Uzavřený kolektiv věrných duší se lépe buduje v malém kolektivu s učitelem, který neváhá se svými ovečkami zajít na pivo. Kupodivu tohle vám dá do života víc než v zahraničí ceněný genius zarytě přednášející pouze vlastní teorii.

Nehleďte na jméno školy, ale zajímejte se o to, co se na ní skutečně učí. Ty menší mají často své specializace a do budoucna může hrát podstatnější roli, že jste expert z Hradce, než všeuměl z Karlovky. A poslední věc, plánujte zahraniční stáž už teď. Ještě než budete na škole, zajímejte se o to, jak a kam se dá vycestovat. I kdybyste jen jeli na půl roku válet šunky, získáte do životopisu často hlubší zářez než při ohánění se diplomem. Nevybírejte podle toho, co si myslíte, že by bylo dobré. Vybírejte to, v čem vy budete dobří.

Komentáře k příspěvku

  • Bety

    Hlavně nebuď učitelkou! 🙂 To je přesně to, co mi kladli na srdce i mí rodiče. S humanitními obory souhlasím. Myslím, že cestu, jak své vzdělání využít najde každý schopný člověk, ale je lepší si opravdu volit obory, které jsou na trhu práce žádané. V současnosti jsou to IT, ekonomie, marketing (hlavně online). Takže jsem z humanitních věd nakonec přešla na VŠEM v Praze. Jde o soukromou VŠ, ale má mezi nimi dobrou reputaci na rozdíl třeba od UJAKU a nabízí žádané obory i nemalé zázemí pro start-upy, což se mi jako začínající podnikatelce velmi hodilo 🙂