Jak šetříme na jídle, abychom zchudli?

Jak šetříme na jídle, abychom zchudli?

Šejdíře v zahraničí nehledej

O tom, jak je jídlo drahé, se přesvědčuji vcelku pravidelně. Stejně jako celá řada vysokoškoláků. Uděláte si v pondělí menší nákup, tak akorát do středně velké dámské kabelky, a jeden Komenský zmizí v útrobách pokladny a ještě zacinkáte drobnými. Avšak nejvíce smutné na tom je, že stačí vyjet do zahraničí a jídlo najednou tak drahé. Sice to nepoznáte na ceně, v Anglii či Německu stojí většina základních potravin v přepočtu srovnatelně jako u nás, ale když i na nejlacinější brigádě vyděláváte přes tisíc korun za den, nakupuje se úplně jinak. A co teprve ta kvalita!

Ale proč to tak je? Protože každý racionální člověk se na zboží podívá, a když se mu třeba banány zdají moc zelené, tak je nekupuje. Prodejce je vyhodí a do příště si rozmyslí, jestli chce podnikat v mínusu. Naopak iracionální Čech se podívá na cenu, vidí, že to stojí o dvě koruny méně něž jablka, a bere plnými hrstmi. Doma to dojde, hnusné konce se odkrojí, atd… A k tomu si ještě sborově zanadáváme, jak nás všichni šidí a nemůžeme se bránit. Opravdu?

Kvalita nemusí být drahá

Použil jsem do titulku oblíbenou frázi nejednoho obchodního řetězce. A světe div se, ona je vcelku pravdivá. V perexu jsem naznačil příklad s dětskou šunkou. Nakupoval jsem zrovna v Kauflandu, ráji českých důchodců a maloměšťáků. Dětská vepřová šunka stála v akci (9 %, neskutečná sleva) bez desetníku devatenáct korun, vedle ní neakční vepřová šunka stála o korunu více. Po které logicky sáhnu? No, po dětské, jak lákavé slovo, ke všemu je to akce. Omyl, logický člověk se zohne do půl pasu a rozluští mikroskopická písmena vedle bombastické ceny. 80 % masa v dětské, 96 % masa v té, kterou bych svým ratolestem určitě s láskou nedal. Počkat, říká si zákazník! Takže když není dětská šunka v akci, stojí dvacet jedna korun a za připlacenou korunu získám úžasnou porci vody a chemické sračky, která tu vodu drží pohromadě? A to se vyplatí!

Jídlem je člověk živ

Když se nad tím zamyslíte, není smutné, že naše země je potencionální podnikatelský ráj proto, že Čech koupí cokoliv, jestliže ho dostatečně zmasírujete představou, že na tom ušetří (a přitom to je naopak)? Nutí mě to přemýšlet, jestli to je pozůstatek komunistické éry. Čtvrt století zpátky, což není zase taková doba, bylo normální, že něco jako volba ve značce neexistovala. Taky neexistovaly supermarkety a vám stačilo si napsat na papír seznam potravin, dát ho do ruky prodavači a on vám je kus od kusu vyskládal rovnou do tašky. Mezi námi, ačkoliv toto politické uspořádání nepodporuji, spíš naopak, tento způsob jednání se mi líbí.

Jídlo je prostě základní lidská potřeba, která by měla být rovnoměrně a kvalitně uspokojována u všech, protože z logiky věci nechcete, aby k požáru jezdili hladoví hasiči či asfalt na komunikacích pokládali nevitální dělníci. Dokonce ve své úvaze zajdu i k tomu, že dle mého soudu otevření volného trhu s potravinami způsobilo jediné – pokles kvality. Proč si to myslím?

Děkujeme, chemie

Lidstvo od nepaměti jí de facto pořád to samé. Pečeme chleba, porážíme zvěř na maso, lovíme ryby, pěstujeme ovoce a zeleninu, vyrábíme alkohol, cukr, a z něj pečeme sladké koláče, je jedno, jestli v podobě štrůdlu či valašského frgálu. Načež jsme vynalezli potravinářskou chemii. Nikoliv, abychom udělali jídlo lepší, ale abychom ho udělali horší a prodali za větší zisk. Napíchat maso vodou, vyrobit umělá sladidla. Následně vše obarvit, vizuálně vylepšit, prudce zmrazit a transportovat v neskutečném množství po celém širokém světě. Ano, nechali jsme si zkazit elementární potřebu, bez které nemůžeme žít, aniž bychom z toho něco měli. Jak to možné?

Na co si ještě dávat pozor?

Jediné slovíčko. Lenost. Všechno, co potřebujeme k tomu, abychom nebyli nejen prodejcům za blázny, ale aby se začali chovat k zákazníkům s respektem, je schované v obchodech samotných. Už jsme si ukázali šunku. Oblíbeným trikem jsou bombastické dvoulitrové džusy za pár korun. Podíl ovocné složky čtyři procenta. Za 18 korun si koupím dva litry vody, ve které je pár lžic cukru. Za 35 korun litr stoprocentní šťávy, ze které si případně naředím hned 25 litrů ve stejném poměru, jen ten cukr si musím dosypat sám. Dva litry nebo dvacet pět při rozdílu osmnáct korun?

Nebo věříte, tomu, že když si koupíte rozmraženou „tmavou“ housku posypanou semínky, že to bude mít na vás pozitivnější účinky než obyčejný rohlík? Ale vůbec. Nejčastěji jde jen o obarvené těsto, které je druhý den nejedlé a celkově pětkrát dražší. Vícezrnný nerovná se celozrnný. Mnohem levnější bude, když budete k chlebu žvýkat dýňová semínka v sáčku. Tohle jsou jen drobné ukázky. Sami si vezměte potraviny, které kupujete pravidelně a dejte si čas na srovnání obalů. Nemusíte hned zjistit, že vás výrobce šidí, jako s tou šunkou. Ale zaručeně budete překvapení, jak často můžete koupit to samé mnohem levněji.

Komentáře k příspěvku