Dvě mladé Češky se vydaly do uprchlického táboru v Chorvatsku. Cestu považují za neocenitelnou zkušenost

Dvě mladé Češky se vydaly do uprchlického táboru v Chorvatsku. Cestu považují za neocenitelnou zkušenost

Odvážné cestovatelky

Tereza Reková a Šárka Hurdálková se na podzim minulého roku rozhodly vycestovat do uprchlického táboru Bapska v Chorvatsku. Samy se tak setkaly s lidmi, o kterých se denně dočítáme v médiích. Jak vypadala situace v nehostinných provizorních podmínkách kdesi na chorvatsko-srbských hranicích? Co si z náročné cesty odnesly a mnoho dalšího, se dočtete v obsáhlém rozhovoru, které nám odvážné cestovatelky poskytly.

Veškerým článkům a informacím o migrační krizi jsem se snažila dlouhodobě vyhýbat

Kdy jste se rozhodly vydat na chorvatsko-srbský hraniční přechod a zvládat situaci s uprchlíky, kteří míří do Evropy?

Tereza: Veškerým článkům a informacím o migrační krizi jsem se snažila dlouhodobě vyhýbat. Strašně mě mrzely (a stále mrzí) konflikty, které tohle téma způsobovalo mezi mými známými a kamarády. Nechtěla jsem toho být součástí, a proto jsem vše raději obcházela bez názoru. Jako první za uprchlíky vyjel jeden z mých kamarádů. Uspořádal sbírku (tehdy jel ještě do Rozske v Maďarsku) a já se cítila jako velká hrdinka, když jsem začala jednat, koupila jsem v sekáči tři teplé bundy a nějaké kalhoty a svetry, a dala jsem mu to. Pak vyjela má jiná kamarádka, která na hranicích strávila několik týdnů (a momentálně je na Lesbosu). Pro uprchlíky se mohla rozdat a na místě utratila všechny své peníze za jídlo a čaj pro ty promrzlé lidičky. A já opět začala jednat – a cítila jsem se jako Matka Tereza, když jsem jí na účet poslala tisícovku, aby mohla v celé akci pokračovat. Myslela jsem, že to je strop. Že jsem udělala vše, co jsem mohla, a na co bych si troufla (jak nafoukané a hloupé). A pak jsme se Šárkou najednou seděly v autě směr Bapská / Berkasovo a nebylo cesty zpátky.

Chorvatsko a migrační krize

Šárka: Přemýšlela jsem o tom snad od začátku, kdy se o uprchlické vlně začalo víc mluvit v médiích. Kamarád Michal Pavlásek byl jeden z prvních Čechů, kteří jeli na Balkán a snažili se pomáhat. Takže jsem měla dost informací z první ruky. A jak počet lidí v mém okolí rostl, zvětšovalo se i moje odhodlání vyrazit. Osobně si myslím, že mít kolem sebe lidi, kteří se už zapojili, je nejlepší motivace, proč nebýt pasivní taky. Samotný výjezd jsme plánovaly dvakrát. Poprvé jsme chtěly vyrazit někdy na konci léta do Maďarska, jenže pak přišla zpráva, že Maďaři zavírají hranice a cesta uprchlíků se bude měnit. Takže jsme ještě chvíli vyčkávaly, kde nás bude nejvíc potřeba, a pak vyjely na Srbsko – Chorvatské hranice.

Jak vlastně probíhala příprava na takovou cestu?

Tereza: Ta příprava u mě vlastně nebyla velká, protože jsme obě do poslední chvíle doufaly, že se něco stane a my nebudeme muset nikam jezdit… (smích) Hloupý strach z neznámého. Proběhlo to tak, že mě výjezdy mých kamarádů namotivovaly, a já si řekla, že si musím udělat svůj názor na věc. Nevěřím ničemu, co se píše nebo vysílá v jakýchkoliv médiích (protože sama pro média dělám). Přidala jsem se do FB skupiny Jedu pomáhat uprchlíkům do Srbska, Chorvatska a Slovinska, a tam jsem bez jakýchkoliv očekávání napsala, jestli někdo v blízké době nejede, že bych se přidala. Jako externista natáčím dokumenty pro Český Rozhlas, a tak mě napadlo, že bych situaci mohla pokrýt dokumentárním způsobem – bez jakýchkoliv příkras a mystifikací. No a Šárka si mého vzkazu na skupině všimla, a napsala mi, že řeší stejné dilema, jako já – chce si udělat svůj názor na věc přímo na místě. A tak jsme se nějak vyhecovaly… (a pomohlo tomu taky to, že se do věci zapletl i můj přítel a ještě jeden klučina, takže už jsme nemohly couvnout). Před výjezdem jsem se více ponořila do četby příspěvků od lidí, co v Bapské byli, a sdíleli své zážitky na FB skupinu. Sehnaly jsme si reflexní vesty, desinfekci, vlhčené ubrousky a spoustu sušenek a jely jsme.

Šárka: Já jsem pročítala hlavně facebookovou skupinu a diskuzní fóra, kde si dobrovolníci sdíleli své zkušenosti. Taky je na webu k dispozici jakýsi manuál dobrovolníka, kde se dají najít základní informace o tom, co člověka zhruba čeká (i když to se nikdy nedá úplně odhadnout dopředu) a co má dělat hned po příjezdu. Jela jsem z Banské Štiavnice, kde jsme také organizovali sbírku, takže jsem brala do kufru auta i nějaké potřebné věci, o kterých jsem z Facebooku věděla, že jsou na místě potřeba. No a pak samozřejmě spousta psychické přípravy, boj s vlastními obavami a pohodlností, obavy z opuštění své komfortní zóny, studování mapy, jak že se tam vlastně jede,…

Co se ti odehrávalo v hlavě, když jsi přijela na místo?

Tereza: Po cestovní noci beze spánku (a tady vzdávám hold Šárce, která těch zhruba osm hodin bezchybně odřídila tam i zpátky) jsem v hlavě měla vlastně docela prázdno. (smích) Přijely jsme asi v sedm hodin ráno, moc uprchlíků tam zrovna nebylo. Seznámili jsme s některými dobrovolníky a šli jsme si na hodinku schrupnout. V deset byla informační schůzka. Teprve tam mi došlo, že jsem opravdu na hraničním přechodu. Hned po schůzi jsme byli zataženi do akce – ty běž třídit oblečení, ty běž přímo na lajnu, ty můžeš jít třeba uklízet… Na přemýšlení nebyl čas. Všechny pokyny navíc už za pár minut nebyly platné, protože začalo přijíždět více autobusů, uprchlíci se začali hromadit, a muselo se improvizovat. I když jsem já s Šárkou měla ve skladu třídit oblečení, vlastně jsme celý den strávily v dešti přímo na lajně. V životě jsem neviděla tak obrovskou solidaritu, jako tam mezi dobrovolníky. Všechno to byli lidé, kteří mají v Česku své zaměstnání, své rodiny, a přijeli na vlastní pěst bez jakékoliv průpravy. I přesto jsme drželi spolu, pomáhali si, a nikdo se na nás nezlobil, když jsme si potřebovaly odpočinout, nebo třeba jen tak hodinu sedět ve skladu a koukat do prázdna. Všichni chápali, že duševní hygiena dobrovolníků je vlastně nejdůležitější, protože pakliže dobrovolník není v pohodě, nebude v pohodě ani uprchlík, a celá situace se může značně zkomplikovat.

Chorvatsko a migrační krize

Chorvatsko a migrační krize

Imigranti často nevěděli, v jaké zemi jsou, proč tu stojí, co se bude dít dál

Když sleduji zprostředkovaně situaci v uprchlických táborech na Balkáně, vidím kolikrát obrovský zmatek. Jak probíhá organizace při práci s uprchlíky?

Tereza: Jasně, že tam byl někdo od Člověka v tísni, Doktorů bez hranic, UNICEFu a tak dále, ale v největší míře tam byli právě dobrovolníci. Mezi nimi to probíhá zhruba podle pravidla: každý dělá to, co může. Jo, na schůzce nám koordinátorka Míša řekla, jak máme postupovat, jak máme rozdávat oblečení a jídlo, jak se máme s uprchlíky bavit, co jim máme říkat atd., ale nakonec jsi mezi těmi lidmi sám a musíš se řídit podle svého nejlepšího úsudku. Ale kdykoliv se cítíš ztracený nebo nevíš, co máš dělat, můžeš přijít za jakýmkoliv jiným dobrovolníkem nebo koordinátorem, a oni ti rádi poradí.

Šárka: Zmatku se asi do jisté míry nevyvarujete, protože pomoc byla v Bapské poskytovaná v polních podmínkách bez zastřešující organizace jen partou nadšenců většinou bez předchozích zkušeností. A stačí, aby se změnilo počasí, a najednou zmatek prostě nastane. Hraniční přechod fungoval tak, že Srbové vozili utečence autobusy přes své územím až kousek k hranicím s Chorvatskem, kde lidé z autobusu vystoupili. Čekal je koridor, kterému jsme říkali lajna. V první polovině měli k dispozici stánky různých humanitárních organizací, jako jsou Lékaři bez hranic, nebo Červený kříž. Poslední místo patřilo českým dobrovolníkům, kteří měli k dispozici stan s oblečením z domácích sbírek a teplý čaj. A zatímco ostatní organizace měly večer padla, Češi tahali na směny čtyřiadvacetihodinový provoz. Kromě rozdávání oblečení a čaje měli na starost tu nejdůležitější věc – tzv. crowd management. Tedy organizovali dav lidí, rozdělovali je do skupinek, které pak v bezpečí předávali chorvatské policii, která je odvážela do jejich tábora. Důležitou funkcí dobrovolníků bylo také snažit se lidi informovat, protože často nevěděli, v jaké zemi jsou, proč tu stojí, co se bude dít dál, nic. A v neposlední řadě, což bylo taky strašně důležité, dbali na to, aby se rodiny nerozdělily. Protože často cestovali příbuzní třeba ve dvaceti, třicetičlenné skupině. A pokud by se na lajně rozdělili a nastoupili do jiných autobusů, měli by jen malou naději, že se v několikatisícovém kempu znovu potkají.

Mluvila jsi také o tom, že se v táborech jen minimálně angažovali Chorvaté a Srbové…

Šárka: Pravda je, že nejvíce v Bapské byli zastoupeni Češi. Ale nechodila jsem od dobrovolníka k dobrovolníkovi, neptala se na jejich národnost a nedělala si analýzu národností.

Češky potkaly i chorvatskou prezidentku

Do Bapské také dorazila chorvatská prezidentka, Kolinda Grabarová Kitarovićová. Setkaly jste se s ní osobně?

Tereza: Ano, setkala. Bylo to veselé, stalo se to v neděli před naším odjezdem, kdy jsme se Šárkou celé špinavé sbíraly odpadky na lajně, kde zrovna žádní uprchlíci nečekali. Pak někdo přiběhl se slovy „There is the president! The president!“. Z angličtiny se nedá poznat, jestli se jedná o muže nebo ženu, a já zahanbeně přiznávám, že jsem nevěděla, že Chorvatsko má prezidentku. Takže jsme doběhly na místo, kde ten „the president“ měl být. Stála tam hezká blondýnka v softshellové bundě a dva významně se tvářící pánové v kabátech. Celou dobu jsem uvažovala, který z těch pánů to asi je. (smích)

Šárka: Záleží na tom, co znamená „setkala se osobně“. Nemluvila jsem s ní, nepodaly jsme si ruce ani jsme spolu nešly na kafe. Ale viděla jsem jí při její návštěvě.

Nespala jsem pětatřicet hodin, byla jsem na konci sil

Dostaly jste během pobytu v Bapské do situace, kdy jste se cítily naprosto vyčerpané a chtěly to vzdát?

Tereza: Když jsi tam, nemůžeš a nechceš to vzdát. Dobrovolníci tam podávají naprosto heroické výkony. Jsou na nohou 48 hodin v kuse a více. Na únavu není čas. Hlavně v noci uprchlíci proudí v rámci tisícovek, a ty nemůžeš polevit. Díky českým dobrovolníkům se tam nestala žádná katastrofa. Oni korigovali davy lidí do menších skupinek po padesáti, uklidňovali je, dávali jim napít, oblékali malé děti, snažili se je povzbudit… když jsi svědkem něčeho takového a vidíš, že ostatní dobrovolníci kolem tebe jsou tady třeba mnohem déle než ty, a pořád jedou na plné otáčky, nemůžeš to vzdát. Akorát tě to více namotivuje. Je pravda, že jsem se vyčerpaně (a často bezmocně) cítila. Ale vzdát to? Ne. Chci jet znova.

Šárka: Dostala jsem se do situace, kdy jsem byla naprosto vyčerpaná, ale ještě se mi nepodařilo dostat do stavu, kdy bych chtěla věci vzdát.Nejhorší moment pro mě byl asi v sobotu v noci (jeli jsme tam na tři dny o víkendu), kdy jsem už asi pětatřicet hodin nespala, byla jsem úplně na konci sil, seděla jsem ve skladu s oblečením a hledala v sobě ještě nějaké energetické zásoby. Venku byla tma, foukalo a pršelo. Srbové nepřestávali vozit jeden autobus za druhým, zatímco Chorvaté z nějakého důvodu už několik hodin nepřijížděli. A na lajně se hromadili lidé. Za celtou jsem slyšela šum stovek lidí, plakaly tak děti, věděla jsem, že tam chci jít zpátky a ještě aspoň chvíli pomáhat, rozdávat čaj, hledat málo oblečené děti nebo s těmi lidmi aspoň mluvit a uklidňovat je. Ale už jsem prostě nemohla. Byl to asi nejsilnější pocit bezmoci, jaký jsem kdy zažila.

Z jakého národnostního složení se skládají lidé cestující přes balkánské země do Evropy?

Tereza: Byli to z velké části Syřané, ale je pravda, že taky Afghánci, lidé z Iráku, Pákistánu a dalších zemí.

Mají podle vás reálnou šanci zapadnout a plně se přizpůsobit evropským hodnotám?

Tereza: Co přesně znamená „plně se přizpůsobit“? To určitě ne. To ani nejde. Je to naprosto odlišná kultura s jinými hodnotami. Nemyslím si, že to všechno bude sluníčkové a v pohodě. Ale z globálního hlediska migrační vlna byla a je nevyhnutelná, a my se tomu nemůžeme bránit. Musíme se s tím naučit pracovat. A nenávistí se toho nedocílí. Navíc – pomoc dobrovolníků nebyla všem stejná. Když přišel dobře oblečený mladý muž v mokré mikině, a chtěl suchou, nedostal ji, protože se raději šetřila pro někoho, kdo přijde v noci bez mikiny. Pomoc je směřována hodně na malé děti, staré a nemocné lidi, těhotné ženy… A třeba zrovna ty děti nemohou za to, že se narodily rodičům na útěku. Máme je taky nenávidět?

Šárka: Myslím si, že to dost záleží na tom, jak je Evropa přijme. Je to jako ve školní třídě. Když tam přijde někdo nový a jiný, můžou se stát dva scénáře. Buď se před ním třída uzavře, odsoudí ho za jeho rozdílnost a nový spolužák se bude cítit vystrčený a vlastně ani sám nebude chtít tvořit si přátelství a zapadnout. Bude chtít jen jedno – přežít tam. No, anebo bude třída společností natolik osvícenou, že dokáží mezi sebe přijmout i někoho odlišného. Ukázat mu, že i přesto, že přišel odjinud nebo je jakkoliv odlišný, má mezi nimi své místo. Ten výsledek bude, pochopitelně, úplně jiný. Osobně si myslím, že sem ti lidé nejdou převrátit naše hodnoty. Jdou si sem jen zachránit krk. A takoví lidé se podle mého názoru budou snažit zapadnout. Kdybychom my museli kvůli válce emigrovat například do Saudské Arábie, taky jim tam nezačneme hned stavět kostely a bouřit se proti jiným zvykům.

Chorvatsko a migrační krize

Chorvatsko a migrační krize

Všichni se bojíme věcí, které neznáme

Je na místě, abychom se jako Evropané skutečně těchto imigrantů báli?

Tereza: Všichni se bojíme věcí, které neznáme. Nevím, jak to všechno dopadne. Ale domněnka, že všichni uprchlíci jsou radikální členové ISIS, je naprosto mylná. Nejsou. Kdyby Evropané ve velkém migrovali do Sýrie, taky by se nás a našeho životního stylu Syřané báli. Je to logické. Bude to chtít hodně úsilí z obou stran. Musíme se naučit respektovat se navzájem. Jasně, teroristické útoky jsou velký problém. Ale tyhle útoky dělají jednotlivci. Pak tady jsou miliony těch, kteří by neublížili ani mouše. To je jako bychom odsoudili celé Německo a všechny Němce kvůli tomu, co udělal Hitler… I já se bojím toho, co přijde. Ale ani ne tak uprchlíků, jako spíše samotného konfliktu, který se kolem celé situace vytvořil, a který roste. Děsím se toho, že se lidi budou chtít mstít navzájem. Děsím se nenávisti, kterou vidím všude kolem. Děsím se médií, které tuto nenávist slepě podporují. Děsím se toho, že pro některé jsou tato média jediným relevantním zdrojem informací, a vůbec se nad tím dále nezamýšlejí. A děsím se hlavně lidí a toho, čeho jsou schopni, bez ohledu na barvu pleti nebo náboženské vyznání.

Šárka: Nejsem ekonom, abych dokázala odhadnout, jaké to bude mít ekonomické dopady na Evropu. Bát bychom se podle mě měli ale úplně jiných věcí. Rostoucího extrémizmu a rasismu v naší společnosti, například. Měli bychom se bát lidí, kteří by se raději vzdali své svobody pro domnělé bezpečí, všech těch, co chtějí zavírat hranice a střílet cizince. Lidí, kteří nad souvislostmi nepřemýšlí a nechávají se stádně oblbovat a vtahovat do kolotoče strachu a nenávisti. Ne lidí, kteří sem přišli s batůžkem na zádech a hledají jen bezpečí.

V souvislosti s pátečním masakrem v Paříži se vyrojily spekulace, že jeden z atentátníků přišel do Francie právě s uprchlickou vlnou z blízkého východu…

Šárka: A pár dní na to se ukázalo, že cestovní pas, který byl na místě nalezen, byl s největší pravděpodobností falšovaný. Jednomu ze západních novinářů se dokonce podařilo za dva tisíce dolarů koupit naprosto identický pas, jako byl ten, který se objevil na místě útoků. Lidé se rádi chytají zjednodušujících informací, které jasně ukazují na některou skupinu obyvatel, která je na vině. A už jsou líní sami o informacích přemýšlet sami.

Kdyby se kdokoliv z našich čtenářů chtěl v táborech také angažovat, na koho se má v Česku obrátit?

Tereza: Ať se určitě přidá do FB skupiny Jedu pomáhat uprchlíkům do Srbska, Chorvatska a Slovinska, nebo na stránku uprchlici.respublica.cz. Tam se dozví vše potřebné. Co pár minut jsou tam informace od lidí přímo v terénu, a mnohem více (včetně návodů na to, kam jezdit, jak, kdy, co s sebou, na koho se obrátit atd…). A ráda bych doporučila naprosto VŠEM, aby jeli. Ne proto, aby se sluníčkově rozdali. Ale proto, aby si udělali vlastní názor.

Komentáře k příspěvku